Dubínek a plynárna – Vsetín v Energie 3. a 4. ČF

Je sobota večer, po posledním zápase základní části, na kterou daly naše hokejky symbolickou tečku v podobě vítězství, které potvrdilo první místo po 52 kolech. Již v jednom z podniků v centru města bedlivě sledujeme zápas Třebíče a Vsetína, který má rozhodnout o tom, s kým změříme síly ve čtvrtfinále. Jasné vítězství hostů nám staví do cesty právě Vsetín – legendu mezi českými týmy, která po letech útlumu opět ožívá a dere se zpět na výsluní.

Ačkoli řada lidí si Vsetín ze zmíněné trojice přála z různých důvodů nejméně, nehodláme rozhodně sérii nechat jen tak a vypisujeme na ideální víkendový termín autobus, jež by na Valašsku trávil celý víkend. Ačkoli se ozývají hlasy, že by stálo za to vyjet jen na otočku na sobotní zápas, absolutně tyto hlasy ignorujeme a výjezd na oba dva dny nadále považujeme za jedinou možnou a smysluplnou variantu. Zájem je nevalný, 8 let volají lidé po Play – off a najednou, když je tady, tak je zájem takový, jaký je. A nic na mém názoru nemění ani to, že je to na Vsetín kus cesty a kdesi cosi. Buď chci jet a něco pro to udělám a nebo jet nechci a raději chvíli sednu k počítači, abych si vygůglil nějakou výmluvu. Nu což.

Po domácích zápasech, kdy ani tam se nehlásí nějaké davy rezignujeme na autobus a zkoušíme dát dohromady alespoň mikrobus, který ovšem vychází na dosti solidní raketu. Nakonec se díky souhře dobrých náhod a aktivity několika lidí daří dát do kupy dodávku a jedno osobní auto, kterými v sobotu vyráží na jihovýchodní cíp naší země 13ka fanatiků. Někteří natěšenci se schází už za ranního kur(v)opění v některých šencích na různých místech našeho kraje. Posádka auta jede ještě do skladu vyzvednout flagy a megafon a poté se ve 3 lidech vydává směrem na Prahu, kde se chystá nabírati jednoho výjezdníka.

Cesta do Prahy díky sobotnímu termínu vypadá dobře, skoro žádný provoz, jede se svižně. Dáme menší sraz s posádkou dodávky v Krušovicích, polkneme nějaký párek, doplníme zásoby a hurá do Práglu. V Praze nabíráme našeho oblíbence, který dokáže snad jakékoli jídlo přeměnit na puch, který by se mohl směle měřit s tím, který vypouští ze svých útrop fenolová stanice na Vřesové. Již v Praze započíná velice živá debata na značně různorodá témata, která jsou po necelé hodince přerušena krátkou přestávkou na protažení a dokoupení nějakých lihovin. Někde u Jihlavy předjíždíme odbočující dodávku našich kolegů, kteří míří stejným směrem. Vzhledem k tomu, že právě o tomto víkendu má nastat poměrně solidní stěhování národů ze západu na východ republiky, jsme sami zvědavi, zdali se nám „povede“ na někoho natrefit. V živé debatě míjíme profláknuté dálniční benzíny – Devět Křížů i Rohlenku stavíme až na opuštěném parkovišti kousek před odbočkou na Kojetín.

Parkoviště o velikosti fotbalového hřiště. Jedno odstavené auto a 3 kadibudky. Tak sem se schovám, pokud mě bude jednou hledat nějaká mafie. Děsuplnější místo si těžko dovedu představit. Nikde nic, jen pole a dálnice. Ačkoliv máme čas více, než dobrý, chceme být konečně ve svém, alespoň prozatímním cíli – Vizovicích, kde máme sjednané ubytování. Jediným zdržením ve zbytku cesty nám je „15kilometrová vesnice“ ve jménu Otrokovice / Zlín. Po pár kilometrech za Zlínem už přijíždíme do Vizovic, kde nás hned z hlavní silnice navádí cedule na místo našeho ubytování. Po příjezdu se utvrzujeme v názoru, že lépe jsme vybrat nemohli, doslova oáza klidu.

Razíme se ubytovat, necelou hodinku po nás dojíždí i 9členná posádka tranďáku a po nich ještě 2 auta. Nakonec se počet ubytovaných karlovarských fans v místním šenku ustaluje na 18 kusech. Dáváme si do trumpet. Jídelní lístek je zde v místním nářečí, jediné, co lehce kazí celkový dojem je fakt, že zde točí Plzeň. Stejné, jako kdybych si ve slovenské Kolibě na úpatí Tater objednal třicítku eidam. Ale odhlédneme-li od této drobné pivní anomálie, je to tu ideál.

Po celkem bouřlivé debatě se shodujeme, že pojedeme na Vsetín taxíky, abychom nemuseli řešit, že někdo nebude moci pít a kdesi cosi. S dostatečným předstihem se skládáme do taxíků a vyrážíme na posledních 20 kilometrů naší cesty k prvnímu zápasu. U stadionu, který je naprostou legendou a už při vyslovení jeho jména leckterému hokejovému pamětníkovi běhá mráz po zádech se vynořujeme hodinku před zápasem. Charakteristická prohnutá střecha, jsme tu správně. Pro většinu to dnes není premiéra, nicméně dnes je to celkové rozpoložení trochu jiné, jak posledně. U zimáku to vypadá, jako kdyby mělo přijet několik stovek fans (doslýcháme se o predikci dvou autobusů). Vstup do sektoru hostů je oplocen. Někteří míří do hospody přímo na zimáku, někdo razí rovnou do sektoru.

Procházíme přes dobře vypadající a zejména naprosto profesionálně se chovající ochranky. Přístup bezproblémový, bez jakéhokoli náznaku provokace. Přicházíme na sektor. Pohled na něj nás nepřekvapuje. Ve vyhrazeném sektoru se nachází jen pár osob, které dnes budou hájit na tribuně barvy hostů. Když se otočím za sebe, na tribunu, která dnes bude patřit nejaktivnější části domácích fans, jsem u vytržení. Je skoro plná. Nádhera, krása, něco takového bývávalo kdysi ve staré plechárně i u nás. Dnes je to (nejen u nás) bohužel pravý opak, kdy lidi se do sektoru trousí, jak šváby na pivo, protože mají jistotu, že místa bude dost.

I náš sektor se začíná pozvolna zaplňovat, dochází zejména všichni automobiloví a těsně před začátkem míří do našich řad i trio hráčů, kteří do dnešního zápasu nezasáhnou. V té chvíli už na balkonek lezou dva lidi, kteří věší dvě vlajky, které jsme pro dnešní zápas přivezli – větší flagu Carlsbad Ultras a menší formát – TKV. S úvodním hvizdem zní hymna domácích Vsacanů. Je vkusná, na rozdíl od drtivé většiny ostatních (bohužel včetně té naší), má jasný regionální původ a podle toho to vypadá také na velice slušně zaplněném Lapači.

S úvodním hvizdem se pouštíme do supportu. V sektoru je 45 lidí, kteří dnes přejí celku ze západního kraje. I přes to, že sedící lidi jsou zjebáni a vyzváni k tomu, aby si stoupli po bok svých aktivních kolegů a společně se bavili, ne každý této výzvy uposlechne a tak v sektoru asi třetina lidí sedí a občas jen zatleská. Fandí samozřejmě také domácí, kteří dnes věší, počítám – li dobře 5 vlajek. S nimi se samozřejmě měřit nemůžeme, ale do naplnění svého potenciálu mají v začátku sakra daleko.

Od úvodních minut se i přes nedobrý počet fanděním bavíme. Baví se zejména skupina, která přijela organizovaně na Valašsko plus ještě nějakých dalších 10 lidí. Bohužel už v první třetině se nám stává nepříjemnost v podobě protržené blány u bubnu. Ze začátku to zkoušíme jen za pomoci rukou a chvílemi se to celkem i daří, to když se připojuje tleskáním drtivá většina sektoru, nicméně chorály se udržet nedaří déle, jak dvě sloky a tak začínáme vymýšlet náhradní řešení. Nakonec se bubeník po debatě s ostatními účastníky odhodlává, že bude zkrátka využívat jiné části bubnu, jako zdroj pro udržení bubnu, ještě, že tak!

Na ledě se odehrává pohledná bitva hodná čtvrtfinále. Domácí po slibném začátku, kdy neproměňují nějaké šance začínají trochu ztrácet a rozhodčí je posílají na trestnou lavici. Domácím fans se to samozřejmě nelíbí a tak spouštějí pískot, který ale během celé série přerostl až v brekot a jakékoli rozhodnutí sudích, které jim neskýtalo výhodu spouštělo v hledišti sem tam až hysterické reakce. Od 12. minuty jdeme zásluhou Plutnara do vedení, kdy domácímu Šurému propadl nahozený puk až do brány. Domácí ve svém fandění polevují. Mají sem tam nějaké mezery a to jsme díky skvělé akustice celkem solidně slyšet. Fandíme celou dobu, občas se vloudí do supportu nějaká kratinká přestávka na odpočinek, ale na ten počet je doping, linoucí se ze zapadlého sektoru pro hosty poměrně solidní.

Hráči na ledě hrají to, co potřebují a postupně přidávají do sítě Vsetínských další zářezy. I to zřejmě působí na psychiku domácích, kdy David Vítek rempluje Vláďu Sičáka na mantinel tak ostře, že Sič končí ve špitále. Domácí jsou na prášky, když rozhodčí za tento zákrok posílají Vítka pod sprchy. Končí druhá třetina. Do kabin se jde za stavu 0:4. Někdo jde okusit některé z vyhlášených pochutin v tomto svatostánku, jako jsou chleba se škvarkvou pomazánkou, masové klobásy nebo třeba topinku s česnekem. Leckdo míří i na slivovici, která tu teče doslova proudem. Síly k dopingu ubývají rychleji, než vteřinky na časomíře. K tomu nám paradoxně nepomáhá ani další navýšení skóre, které se zastavuje na stavu 0:6. Domácí střídají během celého zápasu momenty dobré a momenty horší. Samozřejmě, na většině ostatních stadionech bych pomalu pěl ódy na vokální alotria domácích fans, ale Ovcomrdi, jak si říkají domácí fandové jsou schopni daleko větší show. Ke konci zápasu, kdy začínají tušit, že tento víkend je možná poslední v této sezóně však ožívají a chvílemi je to opravdový randál.

Zápas končí. Vítězství 6:0 na ledě, hráčům poděkujeme. Sami ze sebe jsme vydali v podstatě maximum, čeho jsme byli v tomto počtu a „etnickém“ složení schopni. Balíme vlajky, polorozpadlý buben a štrádujeme si to ven. Voláme taxíky a na nějakých 20 hodin odjíždíme ze Vsetína. Po cestě do Vizovic se dozvídáme, jak dopadl Sič. Diagnóza nezní vůbec dobře, ale to, co předvádí někteří „borci“ na sociálních sítí (bohužel i z řad fandů HCE), to je opravdu masakr.
Večer po příjezdu do šenku se chystáme na véču. Většina je docela slušně utahaná a tak to na nějaké velké lihové orgie nevypadá. První odpadlíci se trousí na kutě už někdy kolem deváté. Šenkýř, který se stará, aby hrdla Karlovaráků netrpěla žízní se nápadně podobá hráči, který kryl záda Mensatorovi při zlaté jízdě Energie před 9 roky a podle toho také dostává přezdívku „Sáblo“. Sáblo běhá, jako poctivě a tak účet začíná nabývat zajímavých částek. Pro leckteré je fakt, že zde točí Plzeň záchranou a prevencí před tím, aby končili s pitím až se svítáním. Debata je živá, ale na naše poměry se chováme celkem distingovaně.

Naše pokojová sestava pokojně usíná, aby jiný fanatik přišel v půl druhé ráno, rozsvítil, zařval, zhasnul a zase odešel. Ráno se budíme celkem brzy. Někdo se věnuje vejrání do telefonu, někdo pro změnu sledování klasického lyžování, na televizi, která svou velikostí připomíná spíše notebook a někdo dokonce čte. Probouzet se začíná také člověk, který si svými „análními díly“ vysloužil přezdívku karlovarská plynárenská a začíná, bohužel pro ostatní obyvatele jizby dostávat svému jménu. Jiný člen, který vyfasoval přezdívku „Dubínek“ nakukuje do našeho pokoje a evidentně ještě v zajetí deliria nasazuje úsměv, že mu opravdu do oné slavné postavy chybí už jen čouhající dubové listí z uší.

V pokoji to smrdí, jako když šukaj opice a prší jim do toho. Postupně začíná výměna a vizitýrování na jiných pokojích. Někteří se dopouštějí místopisných hrubek a tak říkají taková zvěrstva, jako že pojedeme „Do Vsetína a co budeme dělat ve Vsetíně“. Tomu nejvíce temperamentnímu z naší sestavy začíná nabíhat krkavice a je volána sestra, aby dala prášky, případně podala diazepam přímo do žíly zavedenou kanilou.

Nastává vymýšlení, co se spoustou volného času. Návrhy padají opravdu různé. Po nažhavení vyhledávací technologie se dohodneme, že vyrazíme do nedaleké čokoládovny, která je umístěna v prostorách vizovického zámku. Opouštíme tedy náš přechodný domov a s ujištěním, že sem někdy určitě ještě zavítáme se vydáváme na kratinkou cestu za účelem ukrojení z nekonečného času zbývajícího do dnešního mače. Přicházíme dovnitř, vypadá to tu pohledně. Objednáváme nějaké laskominy a začínám debatovat.

Uchvacují nás zajímavá česká přísloví a tak číšník nebo kavárník, nebo co je to za pepka čumí, jako bagr na zrzlou hlínu, slečna servírka je zase důležitá, jako zábradlí u Macochy. Naštěstí jsme tu sami, takže naší demencí neuvádíme pokojné Vizovjany ani jiné návštěvníky tohoto lokálu svými excesy. Dále však nemáme vyřešeno, co budeme dělat po zbývající čas. Dodávka, respektive její posádka se rozhoduje, že bude den trávit NA Vsetíně. My stále vymýšlíme, co podniknout. Do hospody se nám nechce. Takže vymýšlíme nejrůznější varianty, reálné i ty trochu šáhlé. Napadá mne Trenčín, ale je to docela z ruky a cestování si užijeme dosytosti. Nakonec pomocí netu nacházíme pěknou rozhlednu s výhledem na Valašské Klobouky a tam se také vydáváme. Jedeme krásnou krajinou, nikam nespěcháme, vzácný okamžik. Uvědomuji si, že tady jsme v úplně jiném světě, než ve kterém žijeme u nás, na západě Čech, v bývalých Sudetech. Přijíždíme do Horní Lidče, místní Čertovy skály prohlížíme jen z auta a vzhledem k lenosti, která postihla posádku vozu je pozorujeme pouze z auta a po chvíli pokračujeme směr Klobouky.

V Kloboukách dáme krátkou zastávku na benzíně, posvačíme a hrneme se na vyhlídkovou cestu. Parkujeme kousíček od rozhledny. Rozhledna vypadá trošku jako větší a vyšší posed. Ale ten výhled stojí za to. Schody jsou trochu zledovatělé a tak se dolů spouštíme tak nějak pozvolna. Pan plynárník slejzá asi půl hodiny a tak mu musíme lehce pomoci střelbou šišek na dráze země – vzduch. U auta se rozhodujeme, zdali jet dolů na oběd, nebo dát nějaké to pivko tady v horské chatě, nakonec volíme druhou možnost a na půlhodinku kempíme na masivních dřevěných židlích, popíjejíc pivo Karpat.

Pak už se vydáváme na oběd. Je milé, když 3 lidi rozhodují a hlasují, co bude ten čtvrtý jíst, aby vůbec tu cestu přežili a auto se nestalo plynovou komorou. Z oběda nespěcháme, stále jsou do zápasu více, než 3 hodiny. Na Vsetín se nějak nehrneme. Na procházku po městě už nálada není a žízeň už také ne. Nakonec se ale přecijen směr Vsetín vydáváme. Parkujeme vedle našich kolegů z dodávky a z auta pozorujeme, kterak se před Lapač přesouvají bezpečnostní složky, což budí debatu, zdali dnešní utkání nenavštíví třeba Donald Trump nebo například Kim Čong – un.

Necelou hodinku před zápasem se přesouváme ke kase, abychom zakoupili lupeny a suneme se velice laxně do sektoru. Ochranka ve stejném složení i náladě. Jen kontrola je dnes více ledabylá a největší zájem jeví o naše rukavice. Při příchodu na sektor vidím, že dnes to dle předpokladů bude početně ještě slabší, než včera, je mi smutno.

Tribuna naproti dnes není plná hodinu před zápasem, ale už 40 minut před vypuknutím bitvy se začínají hrnout davy domácích příznivců. Dnes není naše výjezdová sestava kompletní tak dlouho před zápasem, jako včera a někteří opozdilci jen tak tak stíhají nástup hráčů na led. Věšíme opět 2 zástavy. TKV kapesník zůstává, Carlsbad Ultras dnes nahrazuje vlajka se stejným popiskem obohacená o podobiznu Otce vlasti a zakladatele našeho rodného města. Ovcomrdi začínají fandit, stejně tak my. Sektor čítá dohromady 39 fanoušků, kteří si přejí ukončení série v nejkratším možném termínu, tedy dnes.

Náš dnešní doping je o chlup horší, síly ubývají (kdo jezdí na více dní, ví o čem je řeč). Na ledě jdou naši hráči do vedení už ve druhé minutě, kdy síť rozvlní slovinský olympionik Huda Kovačevič. Domácí jsou jako opaření, naopak v našem sektoru je veselo. Krátkodobě se zapojuje většina sektoru, kdy v něm jsou i dva hráči, kteří dnes nehrají. Na ledě to občas zajiskří a zejména na domácích je vidět, že nechtějí dát svou kůži lacino. Začíná také sílit nenávist a agrese vůči fantomovi v naší bráně, Novase dosti nevybíravě sestřelí jeden domácí, což se nám moc nelíbí, zato domácí jsou ve varu.

Chvílemi je v našem sektoru opravdu rachot. To když si opakovaně sedáme, tleskáme, zpíváme na půl huby, abychom poté řvali, jako paviáni. Buben se nadále rozpadá, ale stále se nám daří pomocí bušení do všech jeho částí udržovat rytmus, aniž by buben slyšeli až ve Valmezu. Hecování lidí je občas opravdu na spolykání platíčka lexaurinu, ale nikdo si nechceme kazit výjezd, zatím bez jediné kaňky.

O přestávce něco málo zkonzumujeme a už netrpělivě vyhlížíme třetinu další. Do té, jako uragán vletí hokejisté ze světoznámých lázní a zásluhou Gorčíka a Plutnara se dostávají do vedení 3:0. V této chvíli domácí skoro nefandí. Jejich, dnes o chlup méně našlapaná, 6 vlajkami ověšená tribuna je místy dosti pasivní. Stadion poprvé vybuchuje radostí v minutě 27., kdy Březina, jakožto druhý plejer ROBE překonává v životní formě chytajícího Filipa. Do šaten se jde za stavu 1:4 a my cítíme, že postup už je blízko. Dáváme bacha, to kdyby náhodou domácí měli zálusk na některý z našich praporů. Nic se však neděje a tak s výhledem na dveře s nápisem „dětský koutek“ se vydáváme ze všech sil, abychom byli slyšet alespoň v mezerách mezi fanděním domácích.

Ještě se vrátím k přestávkovému programu. Kdy se po ledě prohánějí kluci z místní mládeže. Možná to budou kluci, kteří za 15 let hokej hrát nebudou a třeba mezi nimi je někdo, kdo udělá díru do světa. Nehledě na to se mi hrozně moc líbí to, jak oceňují místní fans jejich počínání. Při vstřelení branky je tu rachot, jako kdyby se hrál „velký hokej“. Domácí fanoušci už zřejmě tuší, že po této třetině jim končí sezóna a tak se baví, užívají si to, fandí a s brankou na 2:4, kterou střílí Holomek začínají konečně pořádně fandit. Místy si samozřejmě pobrečí nad výkonem sudích, to se stává bohužel pravidlem, ale když ke konci spouštějí „Vysoký jalovec“, běhá mi mráz po zádech. Není asi stadionu, kde by tento lidový nápěvek měl být více doma. O tom, kde všude po republice se to zpívá raději ani nemluvím. Je to asi tak, jako kdyby u nás po výhře běžely halou Janáčkovi Pilky z lašských tanců.

Zní poslední siréna, hráči se radují, my také. Podařilo se ukončit sérii už na Vsetíně. Ale příliš slyšet nejsme. Nemáme šanci. Naštěstí to budeme moci napravit! Vyvoláváme zejména Novase a kapitána Vencu Skuhravého. Přijít poděkovat pod sektor přichází i majitel a GM zároveň, Karel Holoubek. Na nic nečekáme a balíme fidlátka. Nejprve chceme buben, respektive to, co z něj zbylo zanechat Na Lapači, jakožto pozůstatek naší přítomnosti, ale nakonec padá názor, že bychom ho mohli začít vozit, jakožto náš talisman. Posádka dodávky se ještě dožaduje děkovačky u busu, která nakonec skutečně probíhá. Naše posádka se však už chce vydat na dalekou cestu domů. Vsetín opouštíme po osmé večerní a vydáváme na bezmála pětisetkilometrovou cestu.

Ani vyčerpání z náročných dvou dní nepřiměje ostatní 3 pasažéry, aby začali dřímat. Prve stavíme až u Rosic za Brnem. Čas máme dobrý, tak dáváme bezmála půlhoďku pauzu s tím, že vyjma krátkého výsadku v Praze už chci dojet až domů. Před námi posledních cca 320 km. Cesta z Brna do Prahy ubíhá zásluhou dobré dopravní situace i řekněme celkem svižné jízdy velice rychle a před půlnocí jsme v Praze. Probíhá zde výsadek, krátké cigáro, močení a hurá směr Vary.

Následuje klasické martýrium od konce dálnice, průjezd dle některých ekip děsuplnou krajinou (člověku už to po těch letech ani nepřijde) a přesně v 1 hodinu po půlnoci příjezd do Varů.

Co říct závěrem? Dění na ledě nemělo chybu, hráči zvládli další krok v cestě za vysněným bleskovým návratem do extraligových vod. Co se týče našeho boje, boje na tribunách a ochozech, už je to slabší. Počet dobrý nebyl. Nemá smysl spekulovat, kolik lidí by vyjelo do Třebíče nebo někam jinam. Jelo se na Vsetín, kdo byl, troufám si říci, že nelituje, tímto děkuji všem, kteří vyrazili.

Čeká nás ale ještě spousta práce, než se podaří dát to do kupy tak, aby scéna nestála na pár jednotlivcích, kteří tomu obětují opravdu veliké penzum času a často už dochází nápady, trpělivost i chuť.

Nyní nezbývá, než opět čekat, koho nám do semifinále pošle Prostějovsko – Kladenský souboj.

Sepsal Gazprom

 

5 (100%) 12 hlas[ů]
Facebooktwittergoogle_plus
Můžete odpovědět na kometář, nebo se vrátit zpět nahoru.

Komentovat

Powered by WordPress and MasterTemplate