Report: Eurotrip do Slovinska!

Dopředu předesílám, aby si každý čtenář tohoto reportu vyhradil pro jeho čtení dostatečný časoprostor – jelikož množství i kvalita zážitků se dá těžko popsat formou „cestou jsme se ožraly, na zimáku zařvali a cestou zpátky chrápali“.

Někdy během května vychází postupně seznam přípravných zápasů našeho klubu. Seznam se na klubových stránkách objevuji dosti pozvolna a dá se říct, že z klubu to leze, jak z chlupaté deky. Výsledné menu přípravných zápasů však vzbudí ve výjezduchtivých jednotlivcích doslova labužnické choutky, kdy mimo „povinného odpíchnutí si v Litvínově“ máme další výjezdy do Telče a především 3 dny ve slovinském Bledu. Právě zahraniční konfrontace a tudíž možnost vyjet někam daleko, opravdu daleko na hokej tu od doby Spengler Cupu nebyla. Tedy, bylo tu pár zápasů v Rusku, ale vypravit se autem na Ural už by vyžadovalo sehnání dosti vysokých finančních částek.

Poměrně rychle dáváme do kupy první 4 členy posádky i s autem. Postupem času se přidává poslední člen do auta. Přičemž záhy se naše automobilová flotila zdvojnásobuje a chystají se tak vyjeti dvě plně naložená vozidla. I přes nějaké ty obtíže, se kterými se potýkáme při přípravě na nejvzdálenější výjezd pro všechny jeho účastníky.

Ubytování přímo v místě dějiště se nedaří sehnat a tak bereme zavděk hotýlkem pod Julskými Alpami v Jesenici, která je jedním ze dvou největších center slovinského hokeje. Při pohledu na mapu je jasné, že nás čeká přibližně 700 km dlouhá cesta. Ještě den před odjezdem se nám vyskytnou problémy s ubytováním, respektive s jeho placením, ale i to se díky jednomu z organizátorů výjezdu daří vyřešit a tak můžeme ve čtvrtek, den před začátkem turnaje začít plnit své batohy a cestovní tašky.

Pro naše auto jsme si zvolili takzvané zápisné v podobě kartonu piv. Čili vyjma tašek, batohů, vlajek, bubnů a tašky chladilky skládáme do kufru každý ještě 24ku plecháčů. Pro takový náklad se začíná zdát malým i kufr dosti objemný a to je před námi nakládka ještě posledního fanatika. Ve 4 lidech tedy vyrážíme z Varů okolo páté odpolední, kdy první zastávka je zahrada posledního pasažéra našeho auta nedaleko rodiště jednoho z nejlepších českých fotbalistů historie a držitele Zlatého míče, kde máme naplánovanou ještě předodjezdovou grilovačku.

Jelikož nejlehkovážnější a jediný nezletilý výjezdník dle očekávání nemá zápisné, stavujeme ještě v Chebu, abychom tento nedostatek odstranili a po dokoupení nezbytných zásob na grilování pokračujeme do naší prozatímní cílové destinace. Krom řidiče, který si dá symbolické 3 Bráníky se ostatní výjezdníci začínají povážlivě napájet nejen pivem, ale v akci se objevuje jak rum, taky vodka. Řidič odchází na chvíli spočinout do auta, ale po 2 hodinách, kdy mu není dopřáno spánku přichází s tím, že se pojede dříve. Ostatní už jsou v solidně podroušeném stavu a do auta se skládají dosti vláčně. Někteří ihned usínají, ale zastávka u Chebu, kde se tankuje většina využívá na „poslední“ české cigáro. Po naplnění nádrže až po hrdlo, dokouření, vychcání a naskládání všech 5 pasažérů už konečně a definitivně opouštíme hranice naší vlasti. Ještě před cestou vážně debatujeme, zda se se svojí hmotností vejdeme do 3 a půl tunového limitu, jelikož samotné auto má nějaké ty dvě tuny, ale asi ano.

Kousek za hranicemi najíždíme na pohodlnou německou dálnici a začínáme švihat jižním směrem. Míjíme města Regensburg a Mnichov, kdy kousek za ním stavíme na kratší pauzu. Cesta ubíhá perfektně, řidič se s tím moc nepáře a tak dojíždíme do Salzburgu za nějaké 3 a půl hodinky. Salzburg měla být původně naše první a „snídaňová“ štace, ale v půl čtvrté ráno na nás nikdo v této krásné destinaci není nikdo zvědav. Banda pospává a řidič se začíná po Solnohradu motat, jak klacek pod jezem. Stavíme na krátko na benzíně, ptám se, kudy na staré město a kde se dá dobře parkovat a lidé u benziny, kteří mají tak trojku v žíle jsou velice sdílní, leč mi říkají, že parkovat v centru je skoro nemožné. V kombinaci se stavem posádky se rozhodujeme jednomyslně, že Salzburg holt vynecháme a pokračujeme tak v cestě na Villach. Dálnici opouštíme těsně předtím, než začne svítat. Dáváme krátkou pauzu na odpočívadle nedaleko Pongau a směr Zell am See, to už vidíme nádherné alpské scenerie, kdy vrcholky i v tomto letním období zdobí sněhová pokrývka. Jeden fanatik pojímá podezření, že je to vápenec, což je posléze zdrojem docela zajímavých debat o tom, zda se na horách nachází vápenec a nebo sníh.

Dalším cílem naší cesty se stává nejvyšší hora Rakouska – Grossglockner, pod kterým vede vysokohorská silnice a několik míst na ní nabízí naprosto exkluzivní pohled na tento horský masiv. Ukazatele jsou naprosto perfektní a přesné a tak nemusíme ani vytahovat navigaci. Uprostřed luk se najednou začíná silnice větvit a my přijíždíme k mýtnici. Celá následující scéna trvá tak 20 vteřin „Servus, podávám 50 euro, baba mi dá nějaký lejstra, vrátí mi 14, čau, zvedá se závora, jedu“. Posádka, která už je kompletně vzhůru se ptá, kolik to stálo, tak s obavami v hlase říkám, že 36 éček. Okamžiky proklínání, že to nebylo zrovna levné trvají opravdu chvíli a to do té doby, než se silnice začíná vinout po úbočí jednoho z místních vysokotaurských kolosů s výhledem na ostatní kamenné kolegy. Dáváme pauzu na prvním odpočívadle a i přes to, že to, co vidíme je hodně slabá káva s tím, co následovalo, tak jsme unešeni. Můžu tu popisovat na mnoha stránkách, co jsem viděl, ale místo toho mám doporučení – to se musí zažít!

Po 13ti stupňovém stoupání pokračujeme po klikatící se Hohenalpenstrasse až na bod ve výšce 2 428 m nad mořem. V této výšce už je pořádná kosa, teploměr na restauraci ukazuje nějakých 7 stupňů Celsia a tak nám je v kraťasech a tričkách docela kosa. Děláme pár fotek, když v tu ránu slyšíme cinkání zvonečků. To na nás totiž po silnici nabíhá stádo ovcí. Po minutě tvrdých bojů o cestu se nám stádo daří zahnat na úbočí hory na pastvu. Pořídíme ještě pár fotek vrcholu Grossglockneru, který se nám pomalu začíná halit v mlhu a pokračujeme na Franz – Joseph Höhe ve výšce 2 418 m, odkud je pohled na nejvyšší horu Rakouska ještě lepší, ale ta se nám už začíná ztrácet v mlžném oparu.

Trochu posnídáme, uděláme fotky, přičemž odvážnější zapózují nad kilometrovou propastí na zábradlí a opět se vydáváme na cestu, teď už definitivně do Jesenice. Cesta vede nadále překrásnou krajinou Vysokých Taur, které kompenzují absenci dálnice. Valíme směr Spittal an der Drau, děláme pauzu na benzíně, kde bereme naftu (je levnější než u nás) a poté už pokračujeme v krasojízdě. Po nájezdu na dálnici už cesta ubíhá daleko rychleji a i přes zhuštěný provoz v blízkosti trojmezí, kdy se dálnice větví směrem na Itálii a Slovinsko, dorážíme okolo jedenácté hodiny k hraničnímu tunelu Karavanke. Platíme 7 eur a jsme vpuštěni do tunelu. Zklamáním je pouze jednotroubové provedení, kdy v každém směru je pouze jeden pruh se zákazem předjíždění a nejvyšší dovolenou rychlostí 80 km. I přes nechuť rychleji nejedeme a po 5 minutách vyjíždíme na slovinské straně tunelu, přičemž ihned sjíždíme směrem na Jesenici. Kolem naší cílové destinace nevědomky projíždíme a tak přichází na řadu navigace, která nás po 2 minutách dovádí do cíle. Parkujeme za penzionem a vydáváme se na výzvědy.

Jsme tu dříve, než posádka druhého auta a tak vzhledem k prodlevě si dáváme pivko na zahrádce před hotelem. Pivo není špatné a i přes to, že je trochu dražší, tak nikdo neprotestuje a dáváme si zaslouženou odměnu. Po menších dohadech o ubytování se nakonec domlouváme a jsme vpuštěni na apartmán. Jsme nadmíru spokojeni, vypadá to opravdu skvěle. Nicméně po pár chvílích většina usíná, jelikož 12hodinová cesta a nějakých 700 km sebralo hodně sil.

Pár desítek minut po nás doráží i druhá grupa, která jela v našich stopách, nicméně o něco déle a na rozdíl od nás si ze Salzburgu odvezli něco více, než přátelskou konverzaci s ožralými Solnohraďany. Do karet nám hraje i to, že náš zápas se hraje až od 8 večer a tak si spánku užíváme opravdu dosytosti. Asi v 6 večer se vydáváme do dějiště zápasů – Bledu. Má to být necelých 20 km, ale jedeme raději s předstihem, kdybychom zde bloudili. To se nakonec také děje a chvíli se po Bledu motáme, jako vítr v bedně. Po chvíli však nalézáme Ledenu Dvoranu, jak se místní svatostánek jmenuje a parkujeme. Hned vedle stadionu se nachází stan s občerstvením, kde už vidíme symboly našich dnešních soupeřů – rakouského Villachu. Kupujeme lístky (8 eur za jeden zápas) a čekáme, až se dveře stadionu otevřou. Kupujeme nějaké to pivo (díky půlpromilové toleranci si dávají i šoféři), nicméně mně moc nechutná a tak jsem po zbytek zápasu na nějakém džusu. Volíme místo na jedné z tribun, kousek od našich střídaček a čekáme, s čím se vytasí soupeř. Ti přichází asi 20 minut před zápasem a věší 4 vlajky na zábradlí pod sektorem. Z toho 2 vlajky jsou velké a všechny vypadají pěkně. Vlajkoslávě vévodí „Absolut Villach“. Skupinka může čítat 25 lidí a mají s sebou buben.

Posléze věšíme své vlajky i my. Vzhledem k počtu jsme dovezli pouze dvě menší vlajky – TKV a naší novotu „Lázeňáci“. Aktivních se schází na naší straně 10, včetně jednoho nového přírůstku, který neváhal letět z Černé Hory do Lublaně, aby stíhal hokej. K tomu se schází dalších asi 8 příznivců HCE, kdy jeden fanatyp z Vysočiny věší i svou flagu. Hosté, kterými je dnes oficiálně náš soupeř spouští support již před úvodním buly. Vědomi si své početní nevýhody taktně mlčíme a necháváme je trošku vyřvat. Hosté k mému překvapení téměř neužívají pokřiky, naopak chorálů mají dostatek, jsou pěkné a zpěvné. Doping Villachu je řízen bubeníkem. Mimo zmíněné 25členné aktivní skupiny se v sektoru Villachu schází cca dalších 20 kusů, kteří se k fandění přidávají opravdu zřídka, pokud vůbec. V první třetině jsme sice lepší na ledě, ale v hledišti taháme zatím za kratší konec. Hostů je více a i přes snahu a fanatický support se nedá říci, že bychom byli lepší.

Ovšem hráči na ledě se po úvodních nejistých minutách dostávají do zápasu a střílí v úvodním dějství dvě branky. A tak se na přestávkové pivo odchází zásluhou Kohouta a Mikúše s náskokem. Naše fandění není zlé, na ten počet a vzdálenost předvádíme solidní doping pro naše borce, nicméně na soupeře, který sem vážil 60kilometrovou cestu to prozatím nestačí. Na začátku druhé třetiny jedou hosté opět velice solidní představení, opravdu se mi líbí. Nemají velký počet, ale je vidět, že si to přijeli užít, dopingem se baví, skáčou, tleskají, vypadá to dobře. Hráči rakouského týmu vyslyší přání svých fandů a vyrovnávají stav utkání po gólech Sharpa a Frasera vyrovnávají. V tyto chvíle dosahuje kotel Villachu nejlepšího supportu za celý zápas. Do nás se začíná vkrádat únava a přestávky mezi chorály se povážlivě prodlužují. Marná sláva, jet na výjezd 70 nebo 700 kiláků je rozdíl.

Minutu po vyrovnání strhává vedení na naší stranu Kuba Flek a sektor hostů začíná utichat, to je signál pro nás, abychom začali řvát z plných plic a otěže tribunové bitvy začínáme postupně přebírat. Do konce třetiny skoruje ještě Beránek a do kabin se jde opět za dvougólového náskoku pro hráče Energie.

O přestávce začínají propukat nefalšované příznaky demence, která se začíná naplno projevovat s nástupem třetí třetiny, kdy místo standardních chorálů a pokřiků začínáme zpívat nejrůznější kraviny, píčoviny a totální hovna, ať už se jedná o pokřik Ervín Brouček nebo Herbert, což jsou přezdívky dvou fanatiků, které vznikly cestou do Slovinska. Těch „nestandardních“ věcí je však daleko více. Ovšem hlasový projev, kterým je toto doprovázeno budí dojem u těch, kteří nám nerozumí, že předvádíme docela dobrý support. Sektor Villachu čím dál, tím více je potichu. Přeci jen stav není dle jejich představ a oni mají za sebou již zápas s Medveščakem. Další dva góly přidávají Martin Rohan a Kuba Flek a zápas tak končí pro Rakušany debaklem a pro nás pohodlným vítězstvím 6:2.
Co se týká supportu, dá se říci, že to byl zápas dvou poločasů, kdy nejdříve byli lepší naši soupeři a posléze jsme více řvali my. Ale musím uznat, že Villach mě příjemně překvapil.

Po zápase se vydáváme k autu a náš support oceňují i naši soupeři. Nasedáme do aut a opouštíme Bled. Dnešní vítězství má ovšem také jednu stinnou stránku a tou je zvětšující se prasklina v bláně našeho bubnu, kterým jsme si během zápasu pomáhali k lepšímu rytmu. Po příjezdu do Jesenice ještě živě debatujeme, co navštívíme zítra a nad plechovkami piva si sdělujeme dojmy z cest. Spát míříme celkem brzy, díky hodně velké únavě z cesty i zápasu.

Druhý den se probouzíme do deštivého počasí, které nám povážlivě komplikuje naše plány na návštěvu Bledu, která by se neomezila jen na prozkoumání místního zimáku a výčepu, nýbrž bychom rádi i k jezeru, na hrad a na ostrov uprostřed jezera s kostelíkem, který je považován za symbol Slovinska. Dáváme snídani v naději, že chcát přestane, což se téměř stává a za mírného deštíku se vydáváme na nákup. Poprchávání se během chvíle mění ve slejvák a my jsme tak promočení až na kost. Nákup vzdáváme a ukrýváme se pod stříškou nějaké pizzerie. Fíra se vydává pro auto a zbylý kvartet se vydává zatím uschnout do hospody. Ukrytí se před deštěm se mění na konzumaci 7 piv a do pizzerie si v různém časovém horizontu nachází cestu všichni účastníci výpravy. Dáváme oběd a popíjíme velice bujaře. Chováme se více, než hlasitě, ale na rozdíl od jiných lokálů to zde nikomu nevadí, ba naopak, stáváme se menší atrakcí pro ostatní návštěvníky. Pití se neštítí ani šoféři a nálada je tak i přes nenaplněné poznávací ambice velice dobrá. Vzhledem k tomu, že dnešní zápas začíná v půl páté se začínáme pomalu balit a vyrážíme vstříc hotelu. Bereme vlajky, buben a frčíme do Bledu. Po cestě nám zase začíná pěkně lejt, takže cesta trvá o něco déle. Dnešním soupeřem nám je Medveščak Záhřeb, tak jsme zvědavi, kolik fanoušků si najde cestu na dnešní zápas.

Oproti včerejšku zaujímáme postavení na opačné tribuně přesně v místech, kde stáli včera fanoušci Villachu. Naproti nám se usidluje početně téměř identická skupinka, jako včera. Věší prozatím pouze 2 státní vlajky Chorvatska. Mají buben a většina je oděna do mikin, kterým dominuje znak „sektor B“. Vlajkosláva se pro dnešek nemění a tak věšíme na zábradlí 3 vlajky. Buben zatím ještě jakžtakž drží, takže těsně před úvodním hvizdem začínáme fandit. Fandí i (opět vedeni, jako hosté) fanoušci z hlavního města Chorvatska. Úvod mají velice slušný. Na nás se trochu podepisuje včerejší support, kdy hlavně ve třetí třetině jsme řvali, jako tuři.

Od úvodních minut se hraje docela opatrný hokej. Oproti včerejšku se nám daří zapracovat, alespoň v naší komorní sestavě jeden nový chorál, který poté pějeme dlouhé minuty a ke konci třetiny dochází zřejmě k uhranutí Záhřebanů, jelikož jsou zticha dobré dvě minuty a jel mlčky sledují hru. Hostů se dohromady schází tak 50 kusů, z toho necelá půlka jsou aktivní fans s bubnem. Mají to sem sice 200 kiláků, což není zrovna blízko, ale přecijen se možná dalo čekat, že jich dojede třeba autobus.

Třetina končí za stavu 0:0, postupně se střídáme na přestávkový trojboj – hajzl – pivo – cigáro a druhá třetina může začít. Hosty doplňuje trojice fanoušků, kteří s sebou nesou na zbývající část zápasu i dvě větší zástavy, které střídají státní vlajky na zábradlí před sektorem Medveščaku. Od druhé třetiny spouští solidní support. Místy jsou lepší hosté, místy jsme lepší my. Na tu vzdálenost a počet si myslím solidní výsledek. Dnes se oproti včerejšku vystříháváme veškerých demencí a zpíváme po celý zápas chorály, které sem tam proložíme nějakým pokřikem.

Těsně před tím, než se zápas přehoupne do druhé půle skóruje hráč Záhřebu Samuels – Thomas a Chorvaté jdou tak do vedení v zápase. Gól nás ani v nejmenším nerozhodí a i přes to, že nás fandí pouze hrstka, tak jsme slyšet velmi dobře. Zápas končí i svou druhou třetinu a my se opět vydáváme na koštování místních pochutin. Nabídka není nikterak slavná a pivo uvnitř haly ani extra dobré. Mají tu nějaký pšeničný ležák a vzhledem k tomu, že nikdo z nás nepatří mezi vyložené pivní fajnšmekry, tak bereme zavděk pivem zvenčí. Třetí třetinu předvádíme opět solidní doping, který ovšem i přes solidní šance na překonání gólmana Rosandiće ke srovnání stavu nevede. V zápase tak prohráváme 1:0. Hosté se radují, naši hráči jsou smutní. Nám je to, nechci říct jedno, ale výsledky nějak neřešíme. Jsme spíše rádi, že jsme se mohli podívat do takové destinace pod záminkou hokeje. Na klucích je vidět zklamání, aby taky ne, tímto zápasem jsme se odsoudili k tomu, že budeme hrát pouze o 3. místo s horším týmem z jediného zápasu druhé skupiny mezi Jesenicí a Lublaní.

Po zápase debatujeme, zda má smysl jít ještě k jezeru nebo si prohlédnout alespoň hrad, ale nakonec vítězí chuť jet zpátky do Jesenice a dát si něco na zub. Stavujeme se tedy pouze v Lidlu na nějaký nákup. Ceny srovnatelné s tuzemskem, tedy co se týče potravin. Kupuje se něco na ogrilování a taky nějaká ta whiskey. Opět začíná pršet, jak příznačné. U aktivněji smýšlející části posádky začíná převládat zklamání a tak se rozhoří trošku ostřejší hádka o programu příštího dne. Zbytku to ale neubírá na splávku a tak se popíjí do ranních hodin. Po nočních pivních závodech se zápisné začíná povážlivě tenčit a jedinou zásobu už skýtá taška chladilka.

V neděli jsme všichni pevně rozhodnuti, že dnešek už se stráví trochu aktivně a tak z ne moc širokého výběru „krytých zajímavostí“ vyhrává jednoznačně jeskyně Postojnska Jama. Ta se nachází od našeho přechodného domova nějakých 110 kilometrů mezi Lublaní a Koperem. Vyrážíme těsně po desáté hodině směrem na Lublaň. Celou cestu docela vydatně prší a i přes celkem svižnou jízdu a občasné překročení rychlosti nebo předjíždění odstavným pruhem trvá cesta skoro 2 hodiny. Dorážíme chvíli po našich kolezích. Ti už stojí frontu na lístky. Jeden lístek do celého komplexu za 35 eur, tak doufáme, že to bude stát za to. Dáváme menší oběd a nezbytné pivko před vstupem, které se posléze stává docela přítěží.

Překvapuje nás, kolik lidí je lačných po speleologických zážitcích. Prostranství před jeskyní doslova praská ve švech a organizace je dosti bídná. Nakonec se dostane řada i na nás a my se tak můžeme před provazy vody ukrýt ve skále. Nasedáme do vláčku na malinkém nástupišti, kdy cesta tímto minivlakem vede dovnitř jeskynního komplexu.

Halasnější část výpravy začíná různě povykovat, kvičet, vydávat skřeky, no zkrátka chováme se trošku, jako chovanci z ústavu v Bohnicích. Vláček se rozjíždí a kdo by čekal vyhlídkovou jízdu, byl by zklamán. Trasa je vytesaná do skály a vláček sviští docela solidně, navíc nad hlavami občas není více místa, než několik centimetrů. Je to docela zážitek. To, čím projíždíme se popisuje velice těžko, čili řeknu jediné – nádhera! Projíždíme kolem obrovských krápníků, uvnitř jeskyně se nachází dokonce koncertní síň, kdy akustika je tak úchvatná, že není potřeba ani žádného zesilovače hlasu. Po zhruba dvaceti minutách vystupujeme a míříme vybetonovaným chodníkem za našim průvodcem. 4 účastníkům začíná dělat problémy jejich vylučovací soustava a tak ti 3 šťastnější přemýšlejí, kde by se vymočili. O tom čtvrtém raději nemluvím, jelikož jeho výtvor by zahubil veškerý zdejší ekosystém. Fotíme, co to dá, prostory jsou tak obrovské, až se tají dech, jednoznačně doporučuji, za těch 9 stovek to fakt stojí!

Vyjma obdivování podzemních prostor však výše vypsané obtíže pronásledují všechny 4 nešťastníky a tak jeden už to nedává a koná svou potřebu do lahve, přičemž tak činí za plynulé chůze. Lehké škobrtnutí má za následek to, že noha jednoho z fanatiků je lehce zasažena žlutavou tekutinou. Dalším dvěma se daří své měchýře vyprázdnit o chvíli déle a jeden z nich to má na několikrát. Ovšem daří se a od této chvíle si téměř všichni užívají prohlídky jeskyně opět naplno. Tedy až najednoho, který zavděk své zadní vylučovací soustavě dodá až na samotném konci výpravy, kde své podzemní putování končíme u prodejny suvenýrů.

Zápas o třetí místo, ve kterém se naši mají utkat s Jesenicí, tedy naší hostitelskou destinací začíná opět o půl páté a my z jeskyně vychází kolem třetí hodiny. Máme nejvyšší čas, abychom to stíhali a tak prcháme k autu. Platíme parkovné a vyrážíme opět směrem na hlavní město Slovinska. Po cestě posádka sleduje fotky ze včerejšího zápasu druhé skupiny, kdy Jesenice přijela do Bledu ve velmi dobrém počtu. Jsme zvědaví, zda se Jeseničtí ukážou i dnes.

Po příjezdu do Bledu máme docela velký problém zaparkovat. Všechna místa u zimáku jsou plná. Bereme zavděk parkováním u hotelu, kdy po nás nějaký vestičkář chce 10 euro. To odmítáme s tím, že naprosto zešílel, že jedeme jen na hokej. Tak to smlouváme na polovic. Přemýšlíme, zda ještě dnes brát buben, který je po dvou zápasech už v bídném stavu. Nakonec bereme buben i vlajky a se smíšenými pocity se suneme na zimák. Na hokej se nám po těch dvou dnech už moc nechce a představa, že nás Jesenice přejede v hledišti není příliš lákavá. O to víc nás překvapí, když u haly je ticho. Po Ultras Jesenice ani vidu ani slechu a tak kupujeme lístky, pivko a míříme dovnitř. Procházíme opět kontrolou batohu, kdy zvýšenou pozornost ochranky, která má na kapse vesty odznak SSSR, budí pouze paličky a po vysvětlení, že se nejedná o vražednou zbraň nás v klidu pouští do ledového stánku. Zaujímáme stejné místo, jako včera, tedy na straně, kde jsou trestné lavice. Přicházíme už v průběhu první třetiny. Vyjma naší desítky, která vyrazila do Slovinska hromadně se nachází na druhé straně ještě jeden dresař. Dohromady se dá říci, že je na zimáku nějakých 13 Varáků. Aktivní je pouze naše skupinka. Po opatrnějším začátku, kdy čekáme, jestli z Jesenice přeci jen nepřijel někdo fandit začínáme halekat my. Ze začátku se opět snažíme o seriózní support, ale hlasivky už jsou dosti zmožené. Utrápený je také výkon našich hráčů, kteří i přes to, že jsou jasnými favority tuto roli zrovna nenaplňují. A ke konci třetiny z hole Bruse inkasují.

Z Jesenice dorazilo na utkání možná 80 diváků, většina oděna do šál a dresů. Z Ultras není vidět nikoho. Na zábradlí visí už pouze dvě vlajky – TKV a Lázeňáci. Blána u bubnu už visí jen na kousku a my se modlíme, abychom to už nějak dofandili a měli po této stránce splněno. Druhá třetina je taková nemastná neslaná z naší strany. Jedeme už hodně na morál a tak o nějakém křiku nemůže být řeč. Přestávky mezi chorály už jsou dosti velké, ale nepomáhá nám ani fakt, že dnes nemáme na tribuně žádnou konkurenci a když mlčíme my je prostě ticho.

Ve třetí třetině dáváme do dopingu veškeré své zbylé síly a opět se uchylujeme ke řvaní různých kravin a hovadin. Inu, je to příprava, tak proč chvíli neodlehčit. Repertoár je nezvykle široký a ke slovu se dostává i chorál, který byl složen na „počest“ věčně nespokojeného řidiče naší posádky, který ostatním vyčetl, že přijeli do Slovinska jen chlastat a jediné, co viděli je trocha hor. Ve třetí třetině už skoro nesledujeme hokej, nýbrž skáčeme, řveme, ječíme, kvičíme a loudíme ze svých hrdel roztodivné pazvuky, za které by se nemusela stydět ani fauna Amazonského pralesa. V oslabení ujíždí Sabahudin Kovačevič a vyrovnává stav zápasu na 1:1, docela si oddechneme, protože prohra s Jesenicí by byla slušnou blamáží.

Aby toho hokeje nebylo málo, tak následuje ještě prodloužení, ve kterém karlovarské trápení utíná Flek a naši tak končí alespoň na třetím místě. S hráči si poděkujeme. Je na nich vidět, že už chtějí být v kabině a tak je nějak nezdržujeme a míříme si po svém. Před zimákem ještě podebatujeme s Vencou a suneme se podívat alespoň k jezeru, když nám to včera nevyšlo. Je to tu opravdu překrásné, jako vystřižené z nějaké pohádky. Jezero ledovcového původu s ostrůvkem uprostřed, na němž se nachází kostelík. Na skále nad jezerem se tyčí starobylý hrad, jehož historie sahá hluboko do předminulého milenia. Na projížďku loďkou to dnes už nebude a jelikož se co chvíli chystá slunko spát, míříme opět domů, do Jesenice.

Na pokoji se oproti plánům na velkolepou party, jelikož je to poslední noc ve Slovinsku, někteří chystají na kutě. Přemýšlíme, co ještě navštívit cestou zpět a poměrně brzy všichni usínáme. Druhý den se, jako na potvoru probouzíme do nádherného počasí. Balíme věci, skládáme do auta a míříme na poslední Slovinskou snídani. Dáváme ještě přátelský hovor s majitelkou hotelu a olympijskou vítězkou v Alpském lyžování z Lillehammeru. Kolem půl jedenácté se vydáváme na cestu. Každá posádka jiným směrem. Druhé auto celkem pospíchá domů, jelikož jeden z výjezdníků musí už následující ráno zařezávat ve své práci daleko od KV. Tato skupinka volí pouze malou zajížďku, ovšem na velmi známé a zajímavé místo – Orlí hnízdo. Naše cesta je o něco více komplikovaná a také o chlup delší.

Zklamání z jednopruhového tunelu Karavanke je natolik silné, že volíme jiný z hraničních přechodů a pokračujeme ještě kousek do slovinského vnitrozemí, odkud se vysokohorskou cestou prokousáváme přes průsmyk Loibl a stejnojmenný nezpoplatněný hraniční tunel. Po vyjetí z tunelu vjíždíme na území rakouských Korutan. Pozůstatky hranice jsou zde v podobě polo opuštěné celní budky. Celnicí prosvištíme a jen za sebou vidíme vykloněnou palici rakouského celníka z okýnka. Na chvíli znejistíme a raději couváme nazpět. Celník spouští něco v nesrozumitelném nářečí. Po omluvení se, že jsme přehlédli a ukázání občanských průkazů jsme propuštěni. Stihnu mu ještě vynadat, že to má být řádně označené a že je divné, když na Karavankách platíme jen poplatek a tu chce občanky. Nicméně chápeme, že celník dělá jen svou práci a jsme rádi, že nás přejetí hranic nestálo 100 eur. Po odevzdání občanek následuje pouze oboustranné a „velmi přátelské“ čau a razíme směr Klagenfurt. Napojujeme se na dálnici a svištíme směrem na Graz. Tedy svištíme. Rádi bychom, ale věčně věků je rychlost sražená na 100 za hodinu a vzhledem k tomu, kolik se v Rakousích nalézá těch odporných škatulí na měření rychlosti se plížíme po těchto úsecích opravdu kilem. Prvním cílem naší zpáteční cesty je Štýrský Hradec, neboli Graz. Chvilku hledáme místo na parkování a pak za solidní 5 éček parkujeme relativně blízko centra. Vzhledem k tomu, že nás lehce začíná tlačit čas, tak se vydáváme ihned na náš cíl, kterým je Schlossberg. Ihned po výstupu je dle samolepek jasné, že zde je domovina fanoušků Sturmu, kteří se bezesporu řadí na špici Ultrascény v Rakousku. Spousta samolepek, občas nějaké graffity. Po krátké cestě proti proudu řeky Mur se dostáváme pod Schlossberg. Tři lenivější pasažéři našeho vozidla volí cestu výtahem. Já a kolega absolvujeme poměrně fyzicky náročnou cestu pěšky. Po cestě potkáváme mraky samolepek, kterým vládne pochopitelně série vlepek fanoušků Sturmu, ale vidět je i Rapid Vídeň, Dynamo Dresden, Željezničar i FK Sarajevo a jiné. Nahoře uděláme pár fotek a končíme, kde jinde, než v hospodě. Dáváme si všichni jedno vrcholové pivo. Můžeme opravdu všichni, jelikož i v Rakousku je nějaká ta alkoholová tolerance za volantem. Čas však neúprosně běží a my máme na plánu ještě jednu velice zajímavou zastávku a tudíž se po chvíli sbíráme k odchodu.

Na kraji Grazu dáváme ještě oběd v jednom ze světoznámých výrobců rychlého jídla. Potom už definitivně opouštíme území Štýrského Hradce a vydáváme se jihozápadním směrem. Nabíráme směr Salzburg. Platíme ještě 9 eur na tunely nedaleko St. Michael a razíme si cestu dálnicí. Cesta je pohodová. Provoz nikterak hustý a jede se skvěle. Do naší poslední návštěvní destinace, kterým je město Hallstatt se dostáváme někdy kolem šesté hodiny večer. Při sjíždění k Hallstattskému jezeru je klesání chvílemi až 24 %, při pohledu do neskutečného krpálu se škrábajícími cyklisty smekám pomyslný klobouk. Cestou se nám už poněkolikáté během pár dní ukazují naprosto dech beroucí scenerie. Po příjezdu do Hallstattu parkujeme hned na prvním volném parkovišti. Vysoukáme se z auta a ihned nám klesají brady při těchto výhledech. Kdo na místě byl, ví, kdo nebyl, pokusím se ve stručnosti popsat. Jezero, které je dokola obklopena horami pohoří Dachstein. Mezi jezerem a skálou se na pár stech metrech čtverečních nachází malé městečko s necelou tisícovkou stálých obyvatel. Město, jež bylo osídleno již před více, než 4 tisíci let a bylo kdysi bohatší, než slavný Řím, díky objeveným ložiskům soli a dal též jméno celému období doby železné v 8. – 4. století před naším letopočtem. Dlouhá léta byla tato oblast dokonce hermeticky uzavřena a podřízena přímo Habsburskému dvoru ve Vídni, jakožto zdroj obrovských příjmů z obchodu se solí.

Lanovku bohužel nestíháme a tak bereme zavděk procházkou po městě. Dva otužilci dokonce okusí večerní koupání v jezeře. Poté se vydáváme na nějakou tu večeři a dáváme si pivo. K našemu potěšení tu točí Budvar, takže není, nad čím váhat. Pivka prokládáme nějakou chálkou a po hodince se vydáváme ještě hlouběji do města. Ve městě panuje úžasná klidná atmosféra. Historie na nás dýchá na každém kroku. V půl desáté večer se vydáváme na další a poslední cestu, tentokráte již opravdu domů. Čeká nás ještě nějakých 470 kilometrů. Směrem na Bad Ischl míříme vstříc dálnici spojující Rakouský Linec a německý Pasov. Na dálnici se napojujeme asi po hodince ve městě Ried im Innkreis a vzhledem k postupující únavě necháváme lehce vyblbnout našeho silničního oře. Dáváme krátkou pauzu před Regensburgem a totálně vyčerpaní přejíždíme kolem půl třetí hodiny ráno hranice České republiky. Krátká odbočka za účelem vysazení jednoho fanatika nedaleko Chebu a poté už poslední kilometry našeho zpátečního 900kilometrového putování.

V půl čtvrté ráno konečně poslední člen celé výpravy vysedá z auta, aby se trochu prospal. Máme za sebou 4 dny opravdu intenzivních zážitků. Vzhledem k velice krátkému času, který jsme strávili mimo ČR a solidní nepřízni počasí jsme toho viděli více, než dost. Každý si musel přijít na své. Památky, hory, jezera (jak by řekl cynik – starej barák, šutr, voda – kde je hospoda?!), viděli jsme toho opravdu hodně, nicméně pokud by se klub účastnil i příští sezonu budeme velice rádi a měli bychom šanci ještě více poznat zemi, kterou většina Čechů zná jen z důvodu, že se přes ní jezdí do Chorvatska a musí si tam kupovat drahou dálniční známku.

Doufám, že všem účastníkům jsem připomněl zajímavé a humorné momenty našeho tripu a těm, kteří se neúčastnili alespoň trošku přiblížil, jaké to bylo. Nebyl to klasický report, jelikož hokej tvořil opravdu nepatrnou část celé akce, ale snad mi čtenáři odpustí i to, že jsem se, jako obvykle rozepsal až až.

Závěrem děkuji všem ostatním devíti účastníkům za nezapomenutelné zážitky a už se nemůžu dočkat dalších akcí!

5 (100%) 11 hlas[ů]
Facebooktwittergoogle_plus
Můžete odpovědět na kometář, nebo se vrátit zpět nahoru.

Komentovat

Powered by WordPress and MasterTemplate