Report: Moravskoslezský trip

Dva zápasy na druhé straně republiky a přes víkend? To tu dosti dlouhou dobu nebylo a tak už týdny před samotným výjezdem předeme plány na zrealizování slezsko – moravského tripu. Na tento trip nám byli nalosováni soupeři z dalekých destinací – Třince a Zlína. Více než měsíc před tripem se začínáme bavit, kterou cestou a jakým dopravním prostředkem se vydáme. Převážně mladší fandové preferují cestu vlakem a ti starší, kterých už se netýkají gigantické studentské slevy na vlak chtějí jet spíše autem.

Nakonec padá dohoda, že se celá výprava sejde až v cílové destinaci. Přičemž půlka cestuje autem jen do Prahy a odtud vlakem, zatímco druhá polovina jede celou cestu autem. Vyrážíme ve 3 lidech směr Praha. Jedeme poměrně časně ráno a to z důvodu, že očekáváme po cestě nějaké to zdržení. Jeden z alkoholiků, který se také rozhoduje pro nastoupení 3denní intenzivní lihové kůry s sebou táhne tolik pití, že mám podezření na to, zdali jedeme normálním autem nebo mikrobusem. Ačkoli náš výjezdový koráb není zrovna malý, tak kufr se začíná nebezpečně plnit a to máme nabírat ještě dva lidi v Praze.

Cesta do Prahy probíhá poměrně v poklidu. Zdrží nás jen nějaký semafor a dáváme krátkou snídani v Krušovicích u kiosku. To už nalézá cestu první nápoj výjezdu, kterou je irská whiskey. V Praze jsme i díky časnému odjezdu dříve, než byl plánovaný sraz a tak čekáme a čekáme. Řidič je trošku nervózní, protože nás čeká ještě dlouhá cesta, ale po nějaké půlhodině doráží i zbytek naší posádky. Aby toho pití nebylo málo, tak přibývá do naší alkosestavy ještě rum, vodka a víno. O desítkách piv už se raději nevyjadřuji. Nabíráme tedy směr Jižní spojka a místo klasické cesty přes Brno volíme tu přes Hradec Králové.

Alkohrátky si začínají vybírat svou daň a tak se posádka dožaduje přerušení jízdy, aby mohla ulevit přepínání své příčně pruhované svaloviny v močovém měchýři. Pokračujeme dále, do Hradce je cesta perfektní. Za Hradcem ovšem začíná trošku peklíčko. Silnice na Mohelnici chvílemi připomíná okresku. Nekonečné kolony sunoucí se dvoucifernou rychlostí jsou pro našeho rychlou jízdu milujícího řidiče solidní frustrací a tak i přes mírnou opilost všech zúčastněných někomu občas zatrne. Začíná se projevovat i nešvar, který provází naší posádku po celou dobu výjezdu a zážitky z toho jsou natolik živé, že se ona činnost dostala do samotného názvu reportu. Posádka se začíná uvolňovat. Nikoli, jako u v talkshow Jana Krause. Jedná se o uvolňování zakázané.

Za Hradcem děláme další pauzu. Posádka si začíná prozpěvovat a do toho ještě jeden z fanatiků pouští přes telefon nejrůznější chorály ze všech koutů světa. Cesta na jihovýchod ubíhá celkem pomalu, vesnice střídá vesnici, nejede se moc dobře.

Konečně se dostáváme do Mohelnice. Konečně dálnice, odtud se jede lépe. Řidič má lepší náladu, protože může popustit uzdu svému spřežení a pijáci chtějí zase stavět. Předposlední pauzu děláme v Hranicích. Cestující začínají být ve fázi spektakulárních namrdálií a to před námi má být ještě více, než 100 kilometrů cesty. Začíná nás malinko tlačit čas a tak nasedáme do auta a jdeme ukrojit poslední zbytky našich kilometrů. Až k Frýdku se jede dobře, nicméně tam nás čeká zdržení, protože i zde se opravuje a staví. Frýdek je totálně zasekaný a my začínáme pochybovat, že vše stihneme a to jsme vyjížděli v půl osmé ráno. Do Třince dojíždíme hodinu před zápasem a to nás ještě čeká bloudění, když zjišťujeme, že místo našeho ubytování má své dvojče, které je jinde, než to, kde máme být.

Komunikujeme s vlakovou posádkou a dozvídáme se, že mají velké zpoždění. V době, kdy se ubytováváme, tak jsou teprve „někde mezi Bohumínem a Třincem“.

Čekat nemá smysl a tak se v 5 lidech přesunujeme na stadion. Máme k dispozici nějaké ty lístky zadarmo (díky za ně!), procházíme bezpečnostním rámem a zevrubnou kontrolou. Jsou nám zakázány vlepky a tak se jeden z fanatiků musí vydat zpět do auta, aby tam vlepky odložil. Ostatní věci prochází bez problémů. Přicházíme do sektoru těsně před začátkem utkání. V sektoru se nachází nějakých 25 lidí. Bohužel, z větší části se nejedná o nějaké fanatiky, ale spíš lidi, kteří si udělali výlet do nejvzdálenějšího bodu naší hokejové mapy. Vlaková posádka je v nedohlednu a tak i přes neúplnost sestavy začínáme fandit. Úvodní minuty ani z jedné strany žádná akustická alotria nepřinášejí. Lidem se fandit moc nechce. Oba sektory jsou řízeny spíkrem a bubeníkem. I přes neustálé hecování hostujícího spíkra se kýžený výsledek v podobě dobrého supportu ne a ne dostavit.

Třinečtí do zápasu vlétnou a pořádně naše hráče přikovají k vlastní bráně. Efekt se dostavuje poměrně záhy a to, když si nejprve střelu kanadského útočníka Wereka sráží do brány Novotný a posléze, kdy za bezmocného Filipa zamete puk do brány zmatkující Martin Rohan – gól opět připsán kanadskému forvardovi. Domácí fanoušci ožívají. Není to žádné extra představení, ale proti velké přesile máme pramalé šance. Na dálku komunikujeme s vlakovou posádkou. Moc dobře to s nimi nevypadá. Moc dobrý doping náš sektor neprodukuje.

O přestávce dáváme nějakou chálku a taky koštujeme místní výčep. Pivo chutná stejně, jako u nás – nic moc.

Do druhé třetiny vstupují aktivněji hosté a po necelých 3 minutách se dočkáváme snížení z hole Balánovi. V sektoru hostů propuká nadšení a doposud spící hlasivky se probouzejí k životu. Od kontaktní branky fandíme nepřetržitě. Většina sektoru dokonce zvedá ruce, dbá pokynů spíkra. Většina si při chorálech sedá, tleská, aby pak vyskočili a řvali z plných plic, takhle to má vypadat!

Hru moc nesleduji, ale dle reakcí publika se přelévá ze strany na stranu a jak může Třinec své vedení navýšit, mohou i Varští vyrovnat.

Moc nechápu sektor domácích, který se začíná halit do ticha, ačkoli jejich mančaft vede. Solidní výsledek mají snad jen odpovídačky se skoro zaplněnou Werk arénou. Druhá třetina končí, sektor hostů je vyčerpán. O přestávce dochází k malému konfliktu slovního charakteru s ochrankou, která dbá na čistotu opěradel sedaček a i přes zutí bot není dovolenou, aby znavené končetiny spočinuly na sedačce. Vlakoví konečně dorážejí, ale když zjišťují, že na třetí třetinu je vpustí pouze za plnou cenu 210 Kč, tak vyjma dvou lidí to vzdávají a tak naše řady posílí pouze dva z 5 dorazivších fanoušků. I tak je ta pomoc více, než výrazná. Dohromady se tedy v sektoru hostů schází na 40 vyznavačů zelené a bílé. Únava si začíná vybírat svou daň a chvílemi v supportu polevujeme, ale to jen, abychom nabrali síly a zase z plných plic podporovali naše hráče. Pro tento zápas se k nám štěstí obrací zády a naši tak prohrávají o gól z Oceláři.

I přes prohru hráčům děkujeme a ujišťujeme je, že jedna prohra nic neznamená. Nemáme ambici se nějak zdržovat. My i hráči už se vidíme někde jinde.

Po zápase míříme do víru slezského města. Odložíme si věci do auta a pak už se můžeme vyrazit oddávat alkoholovým radovánkám.

Útočiště nacházíme v hospodě, která nese příznačný název – Stará Záchytka. Po zamítavé odpovědi na otázku, zdali mají tuplák si někteří objednávají rovnou piva 2. Začíná se pochopitelně i panákovat. Padají zelené, becherovky, nějaké vodky. Člověk by řekl, že v této části země nebude nadměrný hluk v hospodě na škodu – opak byl pravdou a jsme nejdříve mírněni a posléze raději opouštíme tento lokál. Drtivá většina se vydává dále a zažívá velice zajímavou noc.

Těžká jsou rána opilcova. Toto se potvrdí, když se člověk rozhlédne kolem sebe a vidí ostatní, kterak jim není moc do zpěvu.

Řidič se vydává pro auto a pro nějaký proviant. Na poslední chvíli si ještě banda vyprosí džus, ve kterém mizí hned asi litr vodky.

Program na sobotu je dosti rozdílný a do Zlína se výjezdová 11ka vydává různými směry, dopravními prostředky i v různých časech. Poslední dva opozdilci dorážejí do Zlína až kolem deváté večer a to ještě proto, že řidič pro ně dojel do Otrokovic. Jiná dvojice má za sebou Tour de PUB po Zlínu a vrací se na hotel v dosti znaveném stavu. Bydlení je za celou dobu, co jezdím někam na hokej asi nejlepší, co jsem kdy zažil a tak nás ani nemrzí, že jsme si trochu připlatili. Na večeři si objednáváme pizzu. Nápad, jít do hospody padá a tak se většina věnuje konzumaci zásob, které si přivezli. Opět padají různé typy pití, ať už je to Myslivec, Jägermeister nebo Rum. Ráno ve Zlíně připomíná to v Třinci až na to, že po této noci nejsou zážitky tak pestré, jako po té předchozí. Mnozí ještě v alkoholovém opojení se vydávají na snídani. Po snídani většina opětovně usíná.

Vzhledem k tomu, že žízeň stíhá i řidiče, vydáváme se všichni do centra Zlína na nějaké to dopolední pivko s výhledem na oběd. Postupně se scházíme v jedné hospůdce nedaleko nádraží, kde jsme kdysi zažili hodně úsměvnou historku s lososem – nelososem. Zklamání je, že zde stále točí pouze Plzeň a ať už filtr nebo nefiltr je to prostě hnus. Kuchyně je zde ovšem výtečná a tak zde většina zůstává až do hokeje. Hodinku před zápasem se přesunujeme směr Zimní stadion Luďka Čajky. Kupujeme lupení za lidových 110 kaček a jdeme dovnitř. Přicházíme na sektor, kde už je část fanoušků. Na ledě probíhá ještě rozbruslení, čili máme dost času na to, aby se všichni občerstvili, zakouřili si a vyprázdnili se.

V sektoru se nás schází nakonec přesně 36 kousků, což za mé mnohaleté ježdění do této destinace je nejvyšší počet. Začátek zápasu se nezadržitelně blíží, proto věšíme flagy – dnes, na rozdíl od zápase v Třinci, kde z důvodu malého sektoru mohla viset jen hlavní zástava Ultras jí dnes doplňuje ještě menší prapor – Lázeňáci.

Pod sektor si stoupá člověk, který po většinu svých zápasů bubnuje, ale začíná se zaučovat i do spíkrovského řemesla a vede si velice dobře. Za buben si nakonec po debatě stoupá jeden z nastupující generace fanatiků a tak jedeme dnes v poměrně mladém složení. Staří pardálové si stoupají mezi ostatní fanoušky a ještě před začátkem zápasu dáváme domácím na srozuměnou, že to nebudou mít lehké. Na rozdíl od třinecké Werk arény je akustika ve Zlíně parádní a tak i při menším počtu jsme slyšet výtečně. Hráči míří na led a do supportu se také zapojuje domácí kotel, který oproti letům minulým není usídlen ve svém tradičním rožku, nýbrž nejaktivnější fanoušci Beranů se srocují přímo za bránou. Jsou dirigování dvěma bubny, kdy jeden z bubnů vydává zvuk podobný, jako když stará plechová popelnice padá ze schodů. Od úvodních minut fandí domácí dosti bídně, zato sektor hostů se baví. Spíkr si výborně diriguje své ovečky a fandí se opravdu skvěle.

Hra není nikterak záživná, což nám nějak nevadí, protože na tribunách je to sektor fanoušků hostů, který ditkuje tempo. A když se navíc v 16.minutě prosazuje za záda Sedláčka Tomáš Mikúš, může radost v sektoru naplno propuknout. Třetina končí, během ní fandíme téměř nepřetržitě, ačkoli pro některé je to již třetí zápas během tří dní, ale dnes se není, na co šetřit. O přestávce sebereme ještě zbytky sil a posíleni o vědomí, že dnes fandí skoro všichni jdeme znovu na to. Abych domácím nekřivdil, tak fandí, hluchých míst moc není, ale za tu dobu, co sem jezdím, tak je to asi nejslabší výkon Ševců. A když ve 34. minutě ujíždí na Sedláčka Gorčík, který ho svou premiérovou brankou v sezóně překonává, rozhostí se stadionem doslova hrobové ticho. Zato náš sektor je v laufu. Hráči na ledě létají, přehrávají domácí a do konce třetiny přidávají ještě třetí branku z hole Balána. Čeká nás poslední přestávka výjezdu.

Po celou dobu zápasu se v sektoru neustále někdo zakázaně uvolňuje, na což někteří se zúčastněných reagují dosti podrážděně a pachatele tak čeká občas šálový lynč. Ve třetí třetině už většina ze zúčastněných řve z posledních sil a místy je to už slabší. Probouzejí se i domácí, kteří chvílemi dávají vzpomenout na staré časy, kdy se místním zimákem nesly pokřiky tak, že z toho běhal mráz po zádech. Na začátku třetiny se Varští dostávají už do 4gólového vedení, které má na svědomí Dávid Gríger. Nedlouho poté však koriguje za domácí Šlahař a domácí publikum může poprvé vykřiknout radostí. Do konce zápasu zbývá ještě moře času a tak za to domácí berou. Chvílemi solidní rachot, ale když Ševci žádnou další branku nepřidávají, postupně se vrací do svého zápasového průměru. S ubývajícími minutami volíme spíše úderné pokřiky, než sáhodlouhé chorály, na které zkrátka a dobře nejsou síly. Zápas konečně končí. Hráči se po jednozápasové odmlce vracejí na vítěznou vlnu a je vidět, že si to užívají. Následuje dlouhá a srdečná děkovačka. Poté i přes snahu hráče dostat z kabiny se tak neděje a my opouštíme zimák, jako jedni z posledních.

Balíme vlajky, buben, megafon a razíme k autu. Loučíme se s vlakovou posádkou, nasedáme do vozu a vydáváme se na cestu. Stavíme ještě v obchoďáku na malou večeři. Kolem osmé hodiny vyrážíme ze Zlína. Cesta ubíhá rychle a za necelou hodinku jsme v Brně. Tankujeme, bereme nějaké zásoby na cestu a vydáváme se dál na severozápad. Jeden z výjezdníků, který má na svědomí bezpočet icingů pronáší památnou větu, která nakonec dala název i tomuto reportu. „Člověk se tu trošku uvolní a hned se otevírají okna, střecha a kdo ví, co ještě!“

Potom už stavíme jen v Praze, kde postupně vykládáme 3 účastníky. Ve dvou lidech poté pokračujeme do Karlových Varů, kde se zjevujeme krátce po půlnoci. Cesta do našeho města pak probíhá ve znamení jízdy na slepo, kvůli mlze, ale jinak se nic, co by stálo za zmínku neděje.

Za mě to byl jeden z nejlepších a nejpovedenějších tripů, kterému nechybělo takřka nic.

U nějakých dalších reportů možná napočtenou.

Sepsal Gazprom

5 (100%) 1 hlas[ů]
Facebooktwittergoogle_plus
Můžete odpovědět na kometář, nebo se vrátit zpět nahoru.

Komentovat

Powered by WordPress and MasterTemplate