Report: Vsetín – Přerov, Vítkovice – HCE a Olomouc – HCE

Letošek je na poměry extraligy vcelku bohatý na moravské tripy a tak byly snovány plány už dosti dlouho dopředu. Sestava se vyrýsovala již nějaký měsíc před samotnou akcí a tak zbylo dostatek času na precizní ladění celého programu. Vzhledem k tomu, že se podstatná část měla odehrát už v pracovním týdnu, soustředíme se jen a pouze na jedno auto a detaily domlouváme pouze v malé, uzavřené skupince.

Padá návrh, že bychom si místo 3 dní mohli udělat dny 4 a vyrazili bychom jihovýchodním směrem místo neděle už v sobotu. Zbytek expedice nadšeně souhlasí a tak se začínají obvolávat ubytovací zařízení v předem zvolených destinací. Vše běží, jako na drátkách do samotného dne výjezdu. Budím se v sobotu ráno, všude tma, jak v pytli. Času dost, když v tom mi na telefonu pípne smska, což o dovolené je většinou špatné znamení. A ono ejhle, píše mi jeden z výjezdových účastníků, že se nakonec nebude moci zúčastnit, shánět náhradu je vzhledem k času a finanční náročnosti naprostá ztráta času a tak po vyzvednutí vlajek a bubnu v hale vyrážíme směrem do Prahy pouze ve 2 lidech. Cesta je perfektní díky časnému odjezdovému času. Následuje obligátní zastávka v krušovickém motorestu, kde zjišťujeme, že otevřeno je až od devíti hodin, což je za více, než hodinu. Nu což, jedeme tedy až do Prahy bez nějakého občerstvení. Na místo srazu přijíždíme o nějakých 5 minut dříve, než je stanovený čas.

Zbylí dva fanatici přicházejí na minutu přesně a nechtějí věřit vlastním očím. Opravdu, jedeme ve 4. Tohle nás nesmí rozhodit. Ještě před odjezdem probíhá doplnění tekutin, a v momentě, kdy v dutinách tlamních mizí poslední kousky snídaně opouštíme naší benzinovou stálici v Praze na Spojce a razíme směr naší nejdelší dálnice. I zde cesta probíhá celkem v pohodě, zábava se po pár minutách rozjíždí. Dle očekávání je dominantním tématem seriál Most. Díky tomu, že mainstreamu moc neholduji, jsem opět jednou v nevýhodě a tak se spíš kochám cestou. Začíná se i prozpěvovat, výjezdníkům se velice líbí píseň nějaké cikánské kapely a tento song nás provází celým výjezdem a jeho text, nebo spíše fragmenty mi znějí v uších i při psaní tohoto reportu, dva dny po příjezdu domů.

Ani ne hodinku po odjezdu z Prahy se družina dožaduje zastávky. Stavíme někde na Vysočině, čas je naprosto perfektní, D1, alias válečná zóna, tankodrom nebo kdoví, co ještě, jak pláčou některé tábory se nekoná a nám se jede naprosto perfektně. Po další necelé hodince stavíme v Brně na Rohlence. Zábava neuvadá, spíše naopak, s přibývajícími litry piva ve chřtánech výjezdového tria (řidič si jen tak symbolicky upil) stoupá i nálada v autě. Z přehršle vtípků se mi vybavuje například to, že je na paškálu věk jedné z výjezdnic. Jeden z party to rozklíčuje následovně „je jí ranec“. Následuje ještě jedna kratinká pauza v Otrokovicích a skrz východomoravskou metropoli, kde dáváme trošku zabrat našemu výjezdovému korábu a bereme dvě auta zprava přes zastávku, lehce polaskaje přítomný obrubník si to hrneme do našeho dnešního útočiště v jednom perfektním lokálu ve Vizovicích. Balíme kufry, když v tu chvíli si řidič uvědomí, že nemá peněženku. Minuty, kdy z kufru a po parkovišti létá stále více věcí vrcholí rezignovaným postojem, že „je to v prdeli“. No nic, další nepěkná událost v den výjezdu.

Náladu nám téměř okamžitě zvedá stará známá obsluha, která se od minulé návštěvy nezměnila, stejně tak, jako rozmanitá nabídka vybraných valašských specialit. Jen ta Plzeň na výčepu (proč kurva?). Po dlouhé cestě dáváme zasloužený oběd a řešíme, jak se popasovat s tím, že řidič nemá papíry. Máme dnes v plánu navštívit šlágr předposledního kola I. Ligy mezi Vsetínem a Přerovem.

Objednáme ještě véču a razíme si to směr Vsetín. Cesta ubíhá rychle, jen se přehoupneme přes legendární Sirákov a jsme tam. Naše cesta nakonec místo Na Lapač míří na policajty, kam se jde oznámit ztráta třídní knihy. Trvá to cca hodinku, ale šofér vychází alespoň s papírem, aby mohl zbytek dovolené dojezdit. U Lapače je hodinku před zápasem už docela frmol a jen tak tak parkujeme u silnice. Míříme do hospody na zimáku. Pro mě je to co se týče místní knajpy premiéra a to jsem tu už 4. zápas. Točí tu celkem chutný Ostravar. Není si vůbec kam sednout. Tak dáváme pivko na stojáka a vzhledem k nevrlému šipkaři, který hraje závěrečný mač mistrovství světa v tomto sportu a evidentně to, že stojíme nějaké 2 metry od trajektorie jeho hodu ho velice deprimuje, přesunujeme se pomalu až někam na hajzl. Na stadion míříme až těsně před začátkem.

Je tu pěkně natřískáno a tak si stoupáme do „neutrální zóny“, čili hned vedle sektoru hostů. Hosté se trousí do sektoru velice pozvolna a tak ještě 5 minut před začátkem je v sektoru sotva pár desítek fanoušků Zubrů. Zato domácí kotel… co říci? Snad hodinu před zápasem je v něm hlava na hlavě. Tohle může téměř každý kotel u nás Valachům jen tiše závidět. Domácí spouštějí svou hymnu, sektor hostů se mezitím už plní docela solidně. Hosté věší transparent namířený proti svazovému vedení a vokálně ho doprovázejí názorem na svazového šéfa Krále.
Domácí jsou vedeni spíkrem s megafonem, který celý zápas Ovcomrdy příkladně diriguje, domácím též pomáhá buben. Hosté jedou trošku „old school style“, kdy mají sice spíkra – mladý klučina se snaží, ale postupem času už není slyšet ani do poloviny sektoru – nicméně ten je bez megafonu a buben Meofans také nepřivezli. Vlajkoslávě domácích dominuje tradiční prapor Forever Vsetín doplněný dalšími, ovšem výrazně menšími flagami. Zato mají domácí dvě veliké, velice pěkné mávačky. Hosté přivezli vlajku Lokomotiva Meochema.

Černý nesmysl je vhozen mezi centry zahajovacích formací a utkání jest zahájeno. Support spouští oba tábory. Domácí v průběhu zápasu střídají pokřiky s chorály, zatímco hosté jsou pro mě co se týče šíře svého repertoáru velikým zklamáním. Tak 80 % svého času věnují pokřikům „Přerov“, „Meopta“ a „Král je píča“. Oba tábory se příliš v lásce nemají a tak se na začátku i v průběhu mače několikrát počastují. Zato domácí jedou od úvodních minut.

Zubrům vhání do žil gól Kratochvíla, který překonává Gábu. Pro fanouška extraligového týmu, byť z chvostu tabulky se nehraje hokej nikterak extrémně svižný. Vše je o něco pomalejší, zato bojovnější. Stojíme sice hned vedle kotle hostů, nicméně je jasné, že dnešní zápas ovládnou domácí fandové, kterým sem tam pomůže i celý zimák a to je potom rachot. Do přestávky je ten randál ještě znásoben, jelikož za domácí překonává hostujícího gólmana Pechanec.

Je tu přestávka. Jdeme se občerstvit, přičemž na tribuny už se vracíme pouze ve dvou. Další dva kolegové podle našich úsudků kempí v hospodě – kde jinde…

Domácí pokračují v perfektní jízdě, jak na tribunách, tak na ledě. Hosté se také snaží, ale zejména vrchní část sektoru se moc do supportu nezapojuje a to jim hodně škodí. Ovšem, abych nebyl nespravedlivý, tak domácí mají ve svém fandění občas nějaké hlušší místo a toho Meofans umí sem tam využít perfektně. V prostřední periodě přidávají po gólu oba týmy a do šaten se jde za stavu 2:2. O druhé pauze jdeme dát ještě nějaké občerstvení. Už v druhé třetině dostáváme menší spršku piva, která letí přes demarkační linii. Ve třetí třetině se zejména domácí fanoušci začínají navážet do hostů, kteří si to nechtějí nechat líbit. Na Zubry letí ještě nějaký ten Staráč, strhává se menší mela, ale nic hrozného. Co musím zmínit je naprosto profesionální jednání sekuritky. Zbytečně neprovokuje, vše řeší v klidu na obě strany. Není tu snaha se za každou cenu pobít, jako tomu bývá jinde.

Domácí dávají ve třetí třetině Přerovu dva góly a utkání ovládají v poměru 4:2. Oba tábory děkují svým hráčům a naopak. Hosté pomalu vyklízejí svůj sektor. Čekáme ještě na domácí děkovačku a zanedlouho míříme ven. Venku úřaduje polní četnictvo, které eskortuje fanoušky Přerova do jejich přistaveného autobusu. Nic zajímavého už se neděje a tak i my míříme k autu. Vymotáme se od Lapače a po otočce na kruháku míříme tím správným směrem – na Vizovice. Před devátou hodinou už přijíždíme do našeho šenku a šenkýř může nosit na stůl. Piva přestávají stačit lačným chuťovým buňkám a tak se začínají objednávat i panáky. Jeden z účastníků panáka nechce a tak je vyzván, aby nebyl obézní a dal si taky. Únava si však vybírá poměrně záhy svou daň a jde se na kutě.

Ráno se budíme zhruba na sedmičku. Balíme, dáváme snídani na anglický způsob a loučíme se s milým personálem, kterému nevadilo ani naše hlučnější a mírně vulgární vyjadřování.

Valašskou idylku měníme za černou Ostravu. Jedeme stejnou cestou, jako včera, ovšem ze Vsetína valíme na Valmez. V Novém Jičíně ještě nakrmíme náš vůz a co by dup jsme v Ově. Přijíždíme z jiného směru, než jsme chtěli, ale Ostravar arénu, vedle které i nocujeme nacházíme v pohodě. Naše ubytovací destinace vypadá zvenčí dosti podezřele, kór když na fasádě je napsáno „Myslivecký spolek Ostrava“. Ovšem při příchodu na ubytování jsme v klidu. Jedná se o obrovský apartmán, navíc s výhledem na dějiště dnešního hokejového klání.

Při minulém tripu a návštěvě Ostravy jsme našli hospodu, která je od haly necelých 5 minut a kombinace výtečné kuchyně, příjemného posezení a širokého výběru skvělých piv nás láká natolik, že se hned přesunujeme. Objednáváme si Radegasta, dáváme nějaký žvanec a zábava začíná. Brzy dáváme turnaj v šipkách. Čas do zápasu kvapí a něco po třetí hodině platíme a suneme se pro vlajky a buben do auta. Vlajky balíme do báglu a hrneme se k hale. Máme dnes k dispozici volňásky na mač (děkujeme!). Procházíme kontrolou, přičemž jsme odmítnuti být vpuštěni s batohem. Jeden z nás je rozlícen a od plic říká ochrance, co si myslí. Ta je však neústupná a tak nezbývá, než odnést batoh do úschovny a s vlajkami pod bundou jdeme zpět. Kontrola už probíhá v pohodě a my si vyzvedáváme lupeny. Přicházíme do sektoru, kde se už pár tváří nachází. Minimálně půlku lidí ani neznám a dost možná neznají ani oni mě. Známých tváří je poskrovnu. Celkový počet se těsně před začátkem ustálí na čísle 21. Věšíme všechny 3 flagy, které jsme s sebou na moravskou půdu vzali. Zábradlí před sektorem tedy zdobí prapory TKV, Lázeňáků a k tomu ještě minivlajka „Walda gang“.

Sektor naproti nám je zaplněný taky poměrně skromně. Ani tribuny okolo nejsou bůhvíjak plné. Hráči nastupují, vzhledem k docela solidní marodce je v kádru Energie několik náctiletých klučinů, včetně obou gólmanů. Ještě před začátkem podpoříme brankáře Bednáře, který ve svých 16 letech nechytá v mužské soutěži vůbec zle. My i sektor C2, jak si říkají fans Vítkovic spouštíme svůj support. Vzhledem k tomu, že Ostravar Aréna je takový hangár s nikterak exkluzivní akustikou, tak ani jeden tábor není moc dobře slyšet. Vybaveni bubnem, ovšem bez klasického spíkra se snažíme fandit. Bohužel ke snažení našeho kvarteta se zřídkakdy přidá nějaký osamělý hlas a tak je naše představení dosti tiché. Ve chvíli, kdy je v hale hrobové ticho spouštíme jeden ze svých méně irelevantních pokřiků a jsme slyšet více, než slušně. Hokejky tlačíme, co to jde, ale současná krize je více než patrná a tak se naplňuje předem plánovaný scénář, že hokej bude z celého tripu to nejhorší. První třetinu jsme sice o něco horším týmem, nicméně i díky slušnému výkonu Bedny v bráně končí, tak jak začala – stavem 0:0.

O přestávce doplníme stav našich pivních pohárů, poladíme hlasivky a vyhlížíme druhou periodu. Pár slov k domácím – sice nejsme tábor, který by měl někoho kritizovat, nicméně chválit, když je to bída i na druhé straně nebudu. Je to mizérie. Domácí zaplňují sektor za bránou sotva z jedné třetiny. Věší 4 vlajky pod sektor. Jsou vedeni spíkrem, mají buben. Ale vyjma dvou odpovídaček, do kterých se zapojila nadpoloviční většina z celkového počtu 4 250 lidí na zimáku, to teda bylo dosti bídné představení, když se vezme v úvahu, kde se domácí tým nachází v tabulce.

Nicméně, abych jen nekritizoval nebohé domácí, kteří to mají opravdu těžké, jelikož ve městě vládne ostravský, slezský a teď už i celorepublikový fenomén jménem Baník, tak naše představení je zoufalé. Čtveřice si může hlasivky vykřičet, ale bohužel u ostatních se pochopení dočkat nelze, takže ve svém snažení jsme po většinu času sami. Ve 23. minutě Bedna poprvé kapituluje po střele Kucsery, domácí vedou, na náladě to nepřidá, ale jedeme dál.

Naštěstí se našim hráčům daří vyrovnat zásluhou Grígera a za pár desítek sekund i vsítit vedoucí branku po ráně Emingera. Jsme na koni, zatímco domácí jsou tiší, jak myšky. Bohužel ani v těchto chvílích, i když ten potenciál tam je nejsme schopni domácí zahanbit. Hokej se během chvíle změní na taktiku, teď už to ubráníme a ke konci třetiny je to rázem 3:2 po dvou gólech Olesze.

O přestávce se jdeme na dvě skupinky zase občerstvit. Nikdo, i když máme v sestavě dva kuřáky nechodí ven hulit. Jde se na třetinu třetí. V naději, že se podaří z tohoto mače urvat nějaké body, které potřebujeme, jako sůl. Třetí třetina, jako ty dvě předchozí velké hokejové pohoštění nenabízí a naši tak po gólu Šidlíka do prázdné (kdo jiný) inkasují gól na 4:2, kterým gólový účet tohoto zápasu končí. Zatleskáme hráčům, kdy polovině nestojíme ani za poděkování. Při balení vlajek nám naopak tleskají hokejisté domácích, což je v kombinaci s nezájmem našich docela síla.

Vyzvedáváme bágl z deposita, ukládáme ho do auta i s bubnem a přesunujeme se do našeho lokálu na Bazaru. V televizi dobíhá fotbal mezi Spartou a Baníkem a my sedáme za stůl přesně ve chvíli, kdy Baník snižuje na 3:2. Dáváme si pivko, nějakou večeři. Posedíme, poklábosíme, zhodnotíme utkání, jako klasicky strašný, nicméně kazit náladu si nemíníme. Hospoda se po konci televizního utkání poměrně vylidňuje a my tak zůstáváme skoro sami. Když i na nás padá únava, trousíme se na dva proudy směrem na ubikaci.

Ráno se zase budíme vcelku brzo, následuje menší mobilizace a domluva, kdo vyrazí pro nějakou snídani. Druhý pokoj vypadá, že se mu z pelechu nechce, nu a tak vyrážíme ve dvou vstříc současné jedničce v prodeji potravin. Dostáváme se opět do blízkosti naší oblíbené hospody a i přes to, že máme na pivo chuť, musíme si jí nechat zajít, je zavřeno. Tak v 8 ráno, aby nebylo.

Dáváme snídani a kolem desáté hodiny opouštíme náš přechodný azyl. Loučíme se s majiteli, nasedáme do auta a vyrážíme směr Haná. Cesta je poměrně pohodová, až na jednoho vola, který chce závodit a neunáší prohru a za hodinku už si to štrádujeme směr Náměšť na Hané. I když mě osobně by to nevadilo, nejedeme obdivovat místní krásný zámek, ale máme tu domluvenou exkurzi v místním minipivovaru Jadrníček.

Přebírá si nás sympatický, i když solidně nachmelený mládenec, místní sládek a zároveň majitel pivovaru. Ukazuje nám, jak se vaří pivo, kde se skladuje a tak dále. Bere nás i do palírny, kde si kupujeme dva litry domácí pálenky a nějakou tu PET lahev na konzumaci. Po hodinové návštěvě nabíráme směr Olomouc, kde pro tento den i nocujeme a kde se zítra má odehrát druhé utkání naší moravské poutě. Vzhledem k tomu, že máme ve své výpravě člena, který strávil v Olomouci 5 let života na studiích, tak přebírá v podstatě velení právě on a naviguje nás do lokálu na druhém konci města, kde prý výtečně vaří, za slušné peníze a navíc obrovské porce. To se plní naprosto bezezbytku a naše žaludky hlásí nasyceno většinou již po polévce. Jednomu nezmarovi nestačí ani hlavní jídlo a dává si ještě pro jistotu dezert, který by většině stačil jako oběd a svačina dohromady.

Poté, co jsme schopni vstát od hodokvasu a nasednout do auta jedeme opět na opačný konec hanácké metropole a parkujeme u naší poslední nocležní destinace. Jsme ubytování sice na periferii, ovšem opět v luxusním prostředí. Hitovkou těchto chvil se stává opět seriál Most a již na první straně reportu zmíněný Romale song. Po chvíli všichni usínají a když se budíme, venku se pomalu šeří. Vyrážíme do víru velkoměsta, kdy díky místních poměrů znalého člena naší výpravy je program opravdu rozmanitý. Do centra se přesunujeme pěšky a oproti plánu kempujeme v hospodě přímo na Andrově stadionu. Původní „dáme si jedno a jdeme“ končí několikahodinovou návštěvou lokálu a pro polovinu výpravy i jediným místem večerní návštěvy. Na čepu tu mají Litovel a ten je skutečně výborný. Dáme i nějakou tu véču a opět na etapy opouštíme místo. Dva neúnavní tahouni to táhnou až do půl druhé ráno, když zkouší ještě Casino, ovšem výjezd zadarmo pro všechny z toho nakonec není.

Ráno se nese ve znamení snídaně na vidličku, protože s sebou celou dobu vozíme dobroty ze zabíjačky jednoho z účastníků. Bohužel výborné klobásy byly sežrány již po pátečním domácím zápase a na kartu se tak dostaly „pouze“ jelítka, jitrničky a tláča. Nápoje na snídani jsou taky docela zajímavou kombinací a tak po trojboji pivo, džus a kafe jsou obsahy našich žaludků podobné těm, které má třeba vodní drůbež.
Kolem desáté dopolední opouštíme i poslední místo noclehu a frčíme do centra. Parkujeme rovnou u Billy nedaleko zimáku, abychom to neměli nějak daleko před ani po zápase. Razíme směr historické centrum Olomouce. Navštěvujeme Svatováclavský dóm, ale poté už, vzhledem k blížícímu se času oběda hledáme lokál, kam zapadnout. Zapadáme do v podzemí vybudované a lehce depresivní tématikou vybavené hospůdky s názvem Tortura. Dáváme nějaké to meníčko a pivko k tomu. Čepují tu Holbu, který zrovna mě nějak neoslovil a v kombinaci s vidinou téměř 600 kilometrové cesty nakonec obracím dnem vzhůru pouze kofolu. Ostatním Holba docela šmakuje a tak vysedáváme téměř do hodiny sedmnácté. Začíná nás poměrně tlačit čas a my tak zvedáme kotvy, cvakáme účty a vyrážíme směr stadion. Střihneme si na hulváta dvě stanice tramvají, krátká zastávka ve Fortuně a šup do auta pro flagy a buben.

Vystojíme menší štrůdl na lístky, procházíme kontrolou batohu, který dnes problematický není a vydáváme směr sektor hostů. Sice nějakou extra účast z Varů nečekáme, ale když vidíme v sektoru jednu jedinou tvář, trošku se zarazíme. Inu, kombinace debilních výsledků, televizního přenosu, velké dálky a všeho dalšího možného dává kombinaci 5 lidí v celém sektoru. O to smutnější toto číslo je, když dalších možná 10 lidí v symbolech lázeňských napočítáme po okolních tribunách.

Domácí zaplňují svůj sektor cca z poloviny. Vede je spíkr s megafonem a pomáhají si tak, jako my bubnem. Fanatický support z nedělního utkání je na našich hlasech ještě trošku znát, ale není se na co šetřit. V bráně Bedna, v sektoru hostů 5 lidí, vlajky opět 3. spouštíme svůj support, stejně tak kotel naproti nám. Ze začátku to od Ultras Mora není žádná sláva. Jejich sektor zdobí 3 vlajky. O hokeji není moc, co napsat, je to bída z obou dvou stran. Ovšem na konci třetiny se po ose Balán – Šenkeřík dostává kotouč až ke Grígerovi, pro kterého není naštěstí problém sklepnout puk za Lukáše. Do kabin se jde tak za stavu 1:0 pro nás. Ani dnes se na cigáro nechodí, je super, když to je schopný někdo v zájmu bezpečnosti našich vlajek oželet. Skočíme jen pro pivko a debatujeme s pátým členem naší sektorové sestavy. Náš support není po celý zápas zlý, na to, že nás fandí 5 jsme občas i pěkně slyšet a když zrovna nefandí domácí, slyší nás i Bedna přes celé kluziště. V průběhu mače jsme párkrát počastování domácími fanoušky, což vzhledem k našemu počtu přecházíme se smíchem.

Druhá třetina je hrozná plácaná. Domácí kotel se pomalu probouzí k aktivitě a když náhodou vyzve na opačku zbylé diváky, je to rachot. Diváků se dnes schází kolem 3 a půl tisíc. Ve druhé třetině asi jediným, kdo podává slušný výkon je brankář Bednář, který čapá všechny šance Hanáků.

Do kabin se jde za stejného stavu, jako po první části. Tajně doufáme, že naši přidají nějaký gól, protože šance, že bychom tu dnes 1:0 vyhráli moc reálné nejsou. Domácí kotel začíná nabírat na obrátkách a když 5 minut před koncem vyrovnává se štěstím Burian, konečně je to ten správný randál. Do konce zápasu to dořveme už totálně na morál. Stejně, jako hokejisti, kteří už zřídkakdy přecházejí přes svou obrannou modrou čáru. Máme bod, s úlevou vydechneme, dopijeme zbytky piva a vyhlížíme prodloužení. Do něj nevstupují naši špatně, ale brzy zbytečně faulují. Naději na další bod berou za své, když Bednu v bráně překonává domácí Knotek.

Domácí slaví, my balíme vlajky a pomalu opouštíme sektor. Dnes nestojíme za poděkování ani té polovině mužstva. Nu což, nebudu si tu plácat játra, ale třeba takový Venca Skuhravý, nebo Honza Bednář jedou až pod sektor a děkuji nám za podporu, která byla na ten počet na hranici našich možností.

Ochranka nás vyprovází ke dveřím od stadionu, nutno podotknout, že chování na úrovni, vše profesionální, neprudí. Přicházíme k autu, házíme vše do kufru, kuřáci si konečně zapalují. Kolem nás proudí fanoušci Mory. Těsně před naším odjezdem kolem nás jde skupinka místní omladiny a ukazují kamsi západním směrem, doprovázeje tato gesta ještě podrobným popisem, kde zatočit (víme, kudy jet, ale děkujeme za péči).

Těsně po hodině osmé opouštíme i naše poslední město, které jsme během své moravské poutě navštívili a frčíme směr Brno. Cesta je perfektní a díky poměrně svižné jízdě za hodinku parkujeme v Mekáči nedaleko Velkého Meziříčí. Dáme něco na zub, poslední cigáro a valíme na Prahu. Tam dorážíme kolem hodiny jedenácté. Postupně vysadíme polovinu naší výpravy a valíme dál. Dálnice na Plzeň, po které dnes volíme trošku netradičně cestu je absolutně prázdná, takže jediným protivníkem je únava. Něco po půl jedné je vysazen předposlední aktér naší 4 denní výpravy a sám už si to valím přímo do Varů. Výjezd pro mě končí kolem půl třetí ráno, když doslova padám po čumáku do postele.

Výjezd to byl opět více, než povedený i přes peripetie, které nás potkali zejména první den. Hokejově to stálo za píču dle předpokladů, tady se překvapení nekonalo. Nicméně zábava byla opět, řečeno slovy jednoho z fotbalových táborů „opět na vysoké úrovni“.

Těm, kteří dočetli až sem děkuji za vytrvalost a doufám, že se report líbil.

Třeba ještě někdy u čtení z nějakého tripu.

 

Sepsal Gazprom

 

 

 

5 (100%) 4 hlas[ů]
Facebooktwittergoogle_plus
Můžete odpovědět na kometář, nebo se vrátit zpět nahoru.

Komentovat

Powered by WordPress and MasterTemplate