Report: Zlín – Energie 13/02/2019

Po poměrně vydařeném výjezdu na Bolku nám tentokrát letošní los štědrý na moravské tripy přisoudil středeční Zlín. O této skutečnosti víme už poměrně dlouho, a tak se vlaková sestava na tento výlet do krajského města komunismu začíná formovat celý měsíc před začátkem jazdy. Po zkušenostech z listopadového tripu Třinec – Zlín, kde se vlaková parta vskutku vydařila a osvědčila, se snažíme sestavu nasadit pokud možno úplně stejně. Po domluvách jak a v kolik vyrazíme a jakej bude večerní program Gottwaldovských namrdálií se necelý týden před jazdou konečně začíná konkrétněji formovat konečná sestava, která se očekává ve stejném složení jako v listopadu. V předvečer jazdy se ale tohoto moravského zážitku trochu nečekaně zříkává tradiční fanatik a výjezdník velmi holdující těmto alkohrátkám a konečný počet se zastavuje na čísle 5. Důvody jsou pracovního rázu. Bohužel se nedá nic dělat a i přes tuto poměrně citelnou ztrátu jsou očekávání a natěšenost stále velká.

Volíme znovu už osvědčenou metodu Vary – Praha auto, Praha – Moravstán vlak, a tak se vstříc tomuto dobrodružství vydávají z Varů tři cestovatelé vybaveni slušnou zásobou piv a dalšími játrům lahodícími lihovinami. Flagu a buben protentokrát necháváme odpočívat na svém místě a vzhledem k očekávanému bídnému počtu lidí v sektoru jedeme bez těchto pomůcek. Z Varů nabíráme nejprve jihovýchodní směr do západočeské metropole zvané Plzeň, kde má domluven začátek jazdy čtvrtý výjezdník, kterého tady na jedné odlehlé benzínce také nabíráme. Ještě před tím, než prásknem do koní směr Praha, zastavujeme se v místním Globusu pro nějaké ty cigára, pivka a sekané v housce. Cesta do Prahy ubíhá dle mých pocitů celkem rychle, téměř kompletní sestava nacházející se v autě začíná lehce popíjet a debatuje o všemožných věcech týkajících se výjezdu, dva výjezdníci holdující kromě hokeje také motorsportu potom vyplní čas strávený v autě dlouhosáhlou debatou o formulích. Přestávku na upuštění močových přehrad tentokrát vůbec nikdo nepotřebuje a tak jsme v Praze za příjemnou hoďku. Vozidlo necháme stát na jednom parkovišti v odlehlejší části Prahy, vytahujeme všechny potřebné věci a vyrážíme směr Hlavák, kam se přesouváme metrem. Čas je dobrej, nikam zatím nespěcháme a tak si můžeme v klidu dovolit i nějaký to jedno zmeškání podzemního spoje. Na Hlavák dorazíme do 40 minut. Stále máme nějaký ten čas nazbyt a jízdenky koupený jsou, a tak se jedna půlka jde zprasit do nádražního fastfoodu, druhá jde zase ven protáhnout plicní sklípky a nechat se ožebračit o cíga místními zevly. Zanedlouho se scházíme všichni v nádražní hale, tentokrát už zcela kompletní. Poslední člen výpravy, s kterým jsme se tady měli sejít nás šťastně našel, a tak už můžeme po očku sledovat na tabuli odjezdů číslo nástupiště a pomalu se na něj přesouvat. Okolo půl jedný vyjíždíme z Prahy. V kupéčku si děláme pohodlí, vytahujeme i nějaké to klasické výletní žrádlo a teď už může i řidič upustit od pití nealko nápojů, tudíž alkohrátky můžou plně začít. Někteří začínají pivkama, jiní nalévají varskou specialitu Beton a já načínám svou vlakovou pouť trochu odvážněji – domácí slivovicí obdrženou jako Vánoční dárek od jedné moc hodné paní z hokeje. Po tomhle trošku těžším alkoholovém startu už ale tato domácí lihovina po zbytek výjezdu příležitost nedostala, a tak mi stále půlka z ní leží v mrazáku. Kilometry z celkového počtu 311 se ukrajovaly na můj vkus poměrně rychle, výjezd začínal mít velmi podobnou zdařilou atmosféru jako na předchozím tripu a střízlivost se začínala u drtivé většiny posádky vytrácet už před Pardubicemi, jak je naším dobrým zvykem. Velmi vážně už se začíná probírat pozápasový večerní program, který má být zlatým hřebem celého výjezdu vzhledem k tomu, že se zde nachází Univerzita a k tomu byla natěšenost ještě podpořena uklidňujícími větami vysokoškoláků z naší výpravy považujících na kolejích a v jejich okolí středu jako „malý pátek“. Netrvá to dlouho, a jsme v Olomouci, kde nás čeká první přestup. Tady stíháme pouze jedno krátký cigáro a hned nasedáme do vlaku směr Otrokovice, kam nás čeká už o něco kratší cesta. Po posledním přestupu v Otrokovicích konečně nabíráme směr Zlín a tady už se jeden ze zkušenějších výjezdníků malinko rozvášňuje, když si sedá naproti moravsky mluvící slečně, začíná si s ní povídat o Varech, a nakonec se rozhoduje udělat dobrej skutek a ochotně jí předává lístek na MHD se slovy, aby mohla machrovat, že byla v lázeňským městě. Slečna byla milá, ovšem tvářila se trošku vyděšeně a myslím si, že naše návštěva Moravstánu jí na nějakou chvílí pravděpodobně poznamená. Zanedlouho jsme na místě a můžeme tak naplno nasávat atmosféru Baťova města a jeho socialistické infrastruktury cestou na naše ubytování, které bylo celkem blízko od nádraží. Natěšenost na večer stoupá po zjištění, že ubytovna je hned vedle univerzitních kolejí, a tak se jdeme v klidu ubytovat. Paní, co nám předává klíče a kasíruje nás vypadá jako příjemná a bezproblémová, pokoje vypadají dost slušně, a navíc jsou za dost lidovou cenu, takže v tomhle směru si doopravdy není na co stěžovat. Ubytujeme se, hodíme sprchu a s nějakým tím promile v krvi vyrážíme vstříc Zimnímu stadionu Luďka Čajky, do snad jedinýho kopce v tomhle městě.

Domácí pojali zápas v tak atraktivním duchu, že už tak nejlevnější cenu za lístek v extralize snižují ze 110 na nějakých 90 korun. Na Vary hold nikdo nechce chodit. Dva z nás dostávají k našemu překvapení lístek za cenu plnou, ale nad tím jen mávneme rukou a vyrážíme do sektoru. Tam naší pětici doplňuje nakonec ještě 8 výjezdníků a iluze o dobrým supportu si dnes tedy doopravdy neděláme. Support je tedy podle očekávání po celý zápas nic moc, snažíme se o klasické pokřiky, nic těžkého a dlouhého a občas se k nám přidávají dva tři lidi mimo naší výjezdovou sestavu. Hokejky hrajou klasicky podle očekávání, na zápase je vidět odlišná aktuální forma obou týmů a celý zápas taháme za kratší konec, což na náš support nebo náladu nemá dneska žádnej vliv. Ty největší emoční výkyvy supportu jsou znát po prvním gólu Lukáše Kozáka v našem dresu, jehož jmenovec dnes na výjezdu absentuje, a tak si ho připomínáme aspoň hlasitým pokřikem. Do malinko negativní fáze se dostáváme, když po poměrně zaslouženém vyrovnání Mikuše ve třetí třetině domácí do pár vteřin znovu odskakují do vedení, které za deset minut potvrzují a o vítězi je rozhodnuto. Tenhle gól trochu rozčiluje jednoho z naší vlakové party a počastuje domácího gólmana Kašíka lehkou sprškou piva přes síťku nad plexisklem a k tomu přidá pár nadávek, načež je na nás od domácí sekuritky trochu zle pohlíženo. Poslední tři minuty si vyslechneme ještě Vysoký jalovec doprovázen třískáním o popelnice od domácích, kterých dneska přišlo s bídou 3,5 tisíce, což mi trochu připomnělo i naší aktuální bídnou návštěvu. No, kdo ví, kolik by přišlo lidí na středeční mač u nás. Po zápase zatleskáme hokejkám a s dobrou náladou opouštíme brány stadionu s očekáváním, že to nejlepší dnes teprve přijde. Jako první plánujeme nakrmit hladové krky v Mekáči a cestou padají všemožné zhovadilé pokřiky a další kokotiny z naší domácí, spíše soukromé produkce. V tradiční Mecce hladových a ožralých výjezdníků se prasíme všichni podle svých limitů a lehce svou hlasitější zábavou pohoršujeme místní obyvatele, kteří si nás ale snaží nevšímat. Jeden z mladších fanatiků mezitím vyhledává na svém mobilním zařízení trasu k námi zvolené destinaci, a to klubu Fénix, načež zjišťujeme, že ve středu vůbec nemá otevřeno a naše zklamání je značné. Otevíračce uvedené na googlu se nám nechce moc věřit a tak se chystáme prozkoumat to na vlastní pěst. Než k tomu ale dojde, navrhnou dva výjezdníci více znalí tohoto města než my touhu konečně zavítat do hospody zvané Monako, což nakonec všichni akceptujeme a vydáváme se tam. Pohled na nádražní pajzl s oprýskanou a posprejovanou zdí v nás vzbuzoval pocit něčeho hodně špatnýho, i přesto jsme neodolali, a i přes možná rizika jsme dovnitř vstoupili. Celkem dobře vypadající interiér připomínající tak trochu varskej Metík, kam se chodí splachovat žízeň po domácích zápasech, mě pomalu nutil říkat si, že jsem asi trochu předčasně soudil knihu podle obalu. Tenhle pocit mě ale rychle opustil krátce po tom, co nám zmatenej vietnamsky mluvící strejda donesl pivo a my ho okoštovali. I ti největší alkoholici z nás tuhle svijanskou břečku točenou z dvacet let nečištěných trubek nedokázali vypít a nechali tam minimálně půlku. Po tom, co nám strejda ještě pustil na plný koule přes celou knajpu nějakou taneční hudbu při koukání na Ligu mistrů, jsme to už nevydrželi a šli hledat konečně to co jsme chtěli. Následující 2 hodiny se motáme po tomhle nic uprostřed Moravstánu jako pumy po obrně a když na naše otázky typu „kde se tady dnes večer můžeme bavit a pít?“ dostáváme výsměch do ksichtu nebo nás někteří mladší kentáni posílají k pochybný nepálský restauraci, je nám jasný, že to ve středu v tomhle městě zkrátka nemá cenu. Jeden ze starších členů výpravy se ještě ze zoufalosti snaží dostat z místních nějakou kloudnou odpověď při otázce na téma „jak zde můžete žít?“, ale to už nic nemění na tom, že si bereme tágo na benzínu, kde dokupujeme nějaký chálky a další alkoholový zásoby a někteří si dokonce zagemblí s losama, nicméně dnes není přáno prostě nikomu. Trochu zklamaně letíme tágem směr ubytko, kde se aspoň zčásti pokoušíme zachránit večer. Některým se toto vede a jejich alkoholové opojení trvá až do časných ranních hodin, jiní zase vytuhli o něco dříve.

Ráno vstáváme všichni vesměs stejně tak, abychom stihli náš dopolední spoj. A tady vzniká ona záhada s klíčema, díky kterým obracíme oba pokoje vzhůru nohama a trochu naivně hledáme i na nereálných místech. Když už pomalu opouštíme pokoje a oblíkáme se, přichází za náma jeden z těch více namrdaných účastníků předchozí noci a se spokojeným výrazem nám předává klíče, který měl samozřejmě celou dobu u sebe v kapse od kalhot. Záhada vyřešena, klíče odevzdány a cesta zpátky může pomalu začít. Ještě před ní probíhá tradiční snídaně v nám oblíbeném Mekým, dokoupení některých důležitých zásob na cestu zpět. Zhruba po 11. hodině dopolední vyrážíme vstříc domovu. Cesta vlakem do Prahy probíhá ve velmi poklidném a unaveném duchu, jelikož polovina účastníků je ještě těžce najebaná a jeden z účastníků dokonce i nepříjemně nachcípanej. Trochu nám zatrne, když zjistíme, že jedeme dřívějším spojem, kterým jsme správně podle jízdenky jet neměli a možná budeme doplácet. Dnes ale máme štěstí na průvodčí, a tak nakonec končíme jen pokáráni a poučeni. Na Hlaváku se rozcházíme se dvouma členama a už autem vyrážíme na poslední kus naší cesty domů, která byla už o něco málo živější než ta vlaková vzhledem k lehkému vystřízlivění. Výjezd hodnotím až na absenci nočního moravského života vesměs kladně.

Sepsal Zepr

5 (100%) 2 hlas[ů]
Facebooktwittergoogle_plus
Můžete odpovědět na kometář, nebo se vrátit zpět nahoru.

Komentovat

Powered by WordPress and MasterTemplate