Ztracen v Havířově – AZet v Energie 14/02/18

Půlhodinku po příjezdu z dalšího výjezdu sedám za obrazovku notebooku, abych sepsal v kostce, čím si prošla skupinka fanoušků karlovarského týmu.

Nápad vyrazit až na druhý kraj naší vlasti se začíná rýsovat asi měsíc před výjezdem. Bez nějakého zvláštního hecování, které stejně většinou vyšumí do ztracena a je dílem zklamání až nasrání dáváme dohromady nějakých 10 lidí, kteří mají jediný cíl, vyrazit na dvoudenní trip do dalekého Havířova. S tím, jak se začíná pomalu blížit den, kdy se má vyrazit, finišují dohady o tom, jaký tip přesunu zvolit. Dochází k patové situaci, kdy polovina je pro to, aby se cestovalo auty po celou dobu cesty, druzí jsou pro kombinovanou přepravu s přestupem v hlavním městě.

Když nám 10 dní před odjezdem vypadne řidič jednoho auta, ustupuje polovina, která chce jet auty a my se tak domlouváme na společnou cestu z Prahy do Havířova. Po nějakých škatulatech se nakonec domlouváme a může se vyrazit.

Je středa, po osmé ranní. Batožina je zabalená, může se vyrazit. Sbíráme se po Varech a vyrážíme směr Praha. Cesta ubíhá dobře. S jednou tankovací pauzou na Bochově jsme za půldruhé hodinky na hranici Prahy. Rozhodujeme se, že necháme auto na Zličíně. Až potud je vše v pořádku. Horší to začíná být, když jaksi nemůžeme najít místo, kde by naše auto spočinulo. Jedno parkoviště obsazené, tu je zákaz vjezdu, tu zase jiný problém. Po asi půlhodině zlostného jezdění po západních částech Prahy parkujeme u KFC. Času povážlivě ubylo a tak se vrháme na metro. Ještě více horko nám začíná být, když se dozvídáme, že nám vlak jede o 10 minut dříve, než jsme si původně mysleli.

To už nám ale doslova hoří koudel u prdele a tak vynalézáme provizorní řešení, kdy měníme přestup na Florenci a dojetí na hlavní vlakové nádraží metrem za vystoupení již na Masaryčce a přesun pěší. Z metra doslova vystřelíme, ale minuty neúprosně utíkají a my tam místo rychlé chůze ke všeobecnému nadšení musíme volit běh. Souboj s časem zvládáme a tak za mohutného funění a supění dobíháme na vlak, kde už čekají ostatní účastníci této expedice. Zabíráme místa v Pendolinu a už tasíme z batohu soudek, který se zejména při běhu docela pronesl. Ještě, než vyjedeme, tak nás průvodčí upozorňuje, že bychom mohli být vysazeni v Pardubicích a kdesi cosi. Nu, dělal bych si z toho něco, kdyby mi to neříkali ve vlaku každý výjezd, až nás jednou vyrazí, začnu věřit.

Nálada panuje výborná. Pivo se čepuje, plecháče syčí, ostatní lihové dobroty jsou také v permanenci. Po chvíli se část bandy přesouvá na výzvědy do jídelního vozu, kde si každý dává, co mu po chuti jest. Někdo řízek se salátem, někdo svíčkovou. K tomu čepované pivo, sice je to Plzeň, ale to už bychom si hodně vymýšleli. Cesta ubíhá rychleji, než bychom čekali a tak se najednou sbíráme, jelikož vlak brzdí na svinovském nádraží v Ostravě. Po malých zmatcích, z kteréhož nástupiště jede vlak do naší cílové stanice.

V soupravě Elefantu trávíme jen několik minut a už vystupujeme, pro dnešní den naposledy. Ačkoli to do našeho hotelu není zas tak daleko, rozhodujeme se, že pojedeme taxíky. Vychází to zdánlivě ideálně, jsou tam 3, po 4 lidech přesně 12. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale situace je taková, že na jednoho člověka místo nevychází. Rozhoduji se tedy, že to zvládnu pěšky. Je to přeci jen něco kolem kilometru. No jo, ale to bych nesměl špatně odbočit. A tak nastávají dosti perné chvíle. Po nějaké době mi dochází, že jsem asi ztracen. Nevybaven na nějaké velké bloudění, navíc ve sněhu se snažím dovolat se někomu z výjezďáků, abychom se nějak našli.

To se po nějaké době daří a i já se tak ocitám u místa našeho noclehu. Radost je veliká, ovšem tu trochu kalí fakt, že si uvědomuji ztrátu peněženky a také na to, že někdo rozbil flašku borovičky. Času není nazbyt a my tak voláme taxi, aby nás odvezl k zimáku, jelikož další bloudění už se nám zažívat nechce.

Po příjezdu k havířovskému zimáku se setkáváme s místním fanatikem, jenž nám ukazuje cestu k našemu provizornímu sektoru za bránou. Provizorní z toho důvodu, že domácí se pro tento zápas přesouvá do sektoru hostů a chtějí takto „poděkovat“ podpoře pravé straně. Kupujeme lístky, dáváme rychlé pivko před venkovním kioskem a vstupujeme do GasControl Arény. Najdeme své místo vyznačené páskami, a hned se začneme rozhlížet po okolních tribunách. Ty zde jsou krásně strmé, přímo stvořené pro skvělý doping nebo pro roztahování choreo-prezentací. Nicméně už se blíží úvodní buly utkání, věšíme vlajku a už se šikujeme k našemu supportu.

Náš klub se dnes rozhodl podle slov z oficiálního webu dát šanci hráčům širšího kádru a tak do Havířova z různých důvodů necestuje téměř desítka základních pilířů našeho týmu. Z mého pohledu se jedná o dosti zvláštní rozhodnutí, notabene, když se rveme o prvního fleka, ale to už si musí zvážit jiní.

Domácí se na stadion trousí celkem pomalu, nějakých deset minut před úvodem jich v hale moc není, to stejné platí o domácím kotli. Nicméně buly je vhozeno a domácí pouští jejich Havířovskou zvěř. Necháme je odspívat první sloku a spouštíme naš tradiční úvodní chorál – Varáci pojďme. Celkem se nás v sektoru pro hosty schází 14ks, pomáháme si menším bubnem a máme dnes štěstí, že s námi jede kluk, který to s ním opravdu umí. Půlka úspěchu. Moc si nevšímáme dění na ledě a užíváme si zápas na plné pecky. Skáčeme, sedáme si a podobné fanatické kousky. Dnes si to užíváme naplno. Tím spíše, když vstřelíme vedoucí branku vteřinu před sirénou.

O první přestávce se vydáváme ven na potřebnou cigaretu a dáváme se do řeči s místními, kteří na nás působí celkem přátelsky, i když jsou dosti nasráni překvapivou brankou v jejich síti. Do druhé třetiny vstupujeme na tribunách stejně jako jsme ukončili tu první, dáváme do toho vše, co je v našich silách a v její půlce jde více než polovina z nás do půl těla. Fandíme opravdu všichni, přidáváme mírnou nadstavbu v podobě pokřiků „uefa mafia“ nebo „míra pelta nemá čůrá*a“. Párkrát vybízíme i domácí kotel k opakovačce „český hokej pro fanoušky“, bohužel nás zřejmě neslyší. Co se týče domácího kotle, je na nich znát určitá obměna, jenž v jejich řadách probíhá. Sice se vesměs všichni přidávají k supportu, tleskají, zvedají ruce, mávají vlajkami, jejich hlasový projev, si myslím, není úplně dle jejich představ. To se ovšem vždy změní, když se k nim přidají „praváci“, kteří jsou dnes naproti nim. Odpovídačka „azet“ má opravdu grády a krásně se nese po stadionu.

Zápas se pomalu ale jistě blíží do prodloužení, do kterého jsme se snažili dát opravdu všechno. Někteří jedeme opravdu na maxa. V prodloužení jsou bohužel šťastnější domácí a my si tedy dnes odvezeme jen bod. Nikterak nás to netrápí a vzorně nastoupeným hráčům Energie před naším sektorem hlasitě poděkujeme a popřejeme šťastnou cestu do lázeňského města.

Někteří se po zápase vydávají bavit do víru velkoměsta, někteří jsou natolik znaveni, že se odebírají na hotel.

Po zápase máme sraz před halou s pár fanatiky z „pravé strany“. Chtějí nám ukázat noční zasněžený Havířov, takže se v teniskách vydáváme překonávat slezské závěje do místní hospůdky. Podnik na naše poměry velmi slušný, obsluha příjemně nepříjemná. Dáváme si pivka, domácí učíme pít zelenou, ti zase nás rum. No srandy je dost. Tímto děkujeme za skvělý servis, a že o nás bylo tak hezky postaráno.

Zábavu provozujeme zhruba do druhé hodiny ranní, kdy se rozloučíme s hostiteli a vracíme se na hotel. Co následuje dále, ponechejme bez komentáře… Snad jen, že na to asi paní uklizečka spolu se správcem budovy nebudou rádi vzpomínat.

Druhý den ráno je celkem poznat, kdo měl jak náročnou noc. Někteří konzumenti – vytrvalci ukončili své bujaré oslavy někdy s příchodem páté ranní. V noci na hotelu probíhali bez velké nadsázky Punské války, kdy počty ran na dveře připomínali spíše legendární Verdunne. Po procitnutí všech se vydáváme na snídani. Jsme trochu pokáráni a je po nás vyžadováno uhrazení nákladů za nespokojené hosty „našeho“ hotelu. Nevím, jak to dopadlo, ale použiju jednu hlášku, známou z fotbalového prostředí „já jsem nic neplatil a ta částka taky nesouhlasí“.

Po snídani se vydáváme zpět na pokoje, abychom zabalili veškeré propriety a našimi oblíbenými tágy se vydáváme směr vlakové nádraží. Nás, kteří jsme zvyklí, že při nástupu do taxíku už si v tom za kilo velice překvapí, když si chlapík řekne o 40 korun. Nádraží, o jehož rekonstrukci, či přestavbě se mohutně mluví, si skoro všichni fotíme, jako kdybychom přijeli k Velké Čínské zdi. Dokoupíme nějaké ty zásoby na dalekou cestu zpět do metropole a lezeme do žlutého vláčku.

Nebyly bychom to my, aby nás při první průchodu slečna stewardka nevarovala, že nás může vyloučit z přepravy a že nejedem s ČD. To už ani nemáme sílu komentovat a necháme, aby si slečna řekla své a necháme jí jít o vůz dál. Cesta zpět na západ se odehrává v duchu nejrůznějších demencí, kdy snad všichni místo toho, aby se bavili mezi sebou, čumí do svých telefonů a pomocí nich „dělaj humor“. Demence ustává někde kolem České Třebové, kdy si nevyspání se vybírá svou daň a nadpoloviční většina z 12ky Karlovaráků usíná a probouzí se chvilku před Prahou. Tam už se naše cesty definitivně rozcházejí a dál pokračujeme už jen ve 4 kusech.

Čeká nás ještě téměř nekonečná cesta metrem až na konec trasy B. Trochu se obávám, jestli nedošlo k odtažení auta, protože by to byla absolutní koruna na z osobního hlediska lehce ztrátový výjezd, nicméně auto přítomno je. Dáme lehkou sváču v KFC a začínáme ukrajovat poslední desítky kilometrů z našeho více, jak tisícikilometrového putování. Cestou z Prahy už nebloudíme a po dohodě stavíme v Krušovicích na pozdní oběd. Tam se nakonec zdržíme více, jako hodinku. Bilancujeme výjezd, rozebíráme sobotní šlágr s Jihočechy i případné soupeře pro Play off. Ono se totiž nedá vyloučit, že pocestujeme do dalekého Slezska, za dva týdny zase.

Kolem páté hodiny se konečně sbíráme a vyrážíme, teď už opravdu domů. Někde u Bochova začíná sněžit a poslední kilometry se neskutečně vlečou. Zbývá rozvézt své kolegy po jejich domovech. Perličku na závěr zmiňuje jeden fanatik, kdy druhý žádá jeho doprovod k bankomatu a on se ho táže “co tam?“.

V 18:15 vystupuji i já a o půlhodinky déle zasedám na kanape, abych psal řádky tohoto reportu.

Poslední výjezd základní části jest za námi a teď už zbývají pouhé 3 zápasy a poté už Play-off. Kdo ví, kolik nás ještě čeká letos hokejových bitev.

Sepsal Gazprom

 

 

4.6 (92.5%) 16 hlas[ů]
Facebooktwittergoogle_plus
Můžete odpovědět na kometář, nebo se vrátit zpět nahoru.

Komentovat

Powered by WordPress and MasterTemplate
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat